1492: Dobytí ráje

,,ŽIVOT MÁ VÄČŠIU PREDSTAVIVOSŤ, AKO SI NOSÍME VO SVOJICH SNOCH..." __ Jeden z mojich najobľúbenejších filmov, ktorý bol pre mňa paradoxne pri prvom pozretí skôr sklamaním. Vtedy by som ho ohodnotil na 3*. Až keď som si ho pozrel druhý krát a následne znovu na videu, spoznal som výnimočnosť tohto diela, ktorého mimoriadnosť netkvie iba vo výročí pre ktoré bol nakrútený. Neviem, prečo je tu viacerými toľko odsudzovaný, veď podľa mňa sa jedná o jeden z vrcholov tvorby Ridleyho Scotta. ,,1492" oplýva množstvom prekrásnych, zarámovania hodných obrazov (vyplávanie, dvíhanie zvona...) a také stretnutie Kolumba a Beatrix po rokoch má v sebe toľko romantiky, že by mu ho mohol ktorýkoľvek slaďák závidieť. Depardieu hrá postavu slávneho moreplavca naozaj zanietene, škoda len jeho hrozného prízvuku (možno sa to podpísalo pod prepad filmu a zrejme mal radšej byť predabovaný), čo sa však kompenzuje v českej verzii dobre nahovorený Pavlom Soukupom. Hudba? Nepovedať aspoň niečo o nej by bolo barbarstvo a zároveň nosenie dreva do lesa. Poznal som ju už ako malý chlapec, dávno predtým, než som film videl, pretože vysielanie v TV je priam sviatkom (čo je vlastne dobre). Azda najlepšou hudbou, aká bola pre film zložená dosiahol Vangelis genialitu a zabezpečil si nesmrteľnosť nielen medzi poslucháčmi soundtrackov. Svojím štýlom by sa do historickej snímky pritom vôbec nemala hodiť, čo by mohlo byť odpoveďou na otázku, prečo nebola nominovaná na Oscara. (30.08.2007)

Ridley Scott vzdal Kolumbovi najväčšiu poctu tým, že ho ukázal ako chybujúceho muža a nie ako nudnú legendu z historických knižiek. Nie je to priamo životopis, ten by svojský Scott zrejme ani nedokázal nakrútiť. Vyzdvihnúť treba monštruóznu Vangelisovu hudbu, výpravu, či šialeného zloducha Michaela Wincotta. Je toho veľa, ale nie je to ľahko stráviteľný film (už len dĺžkou). A ešte dve veci. Film sa stal prepadákom a nepomohlo mu ani to, že doňho (do vedľajšej úlohy kráľovnej) Scott obsadil svojho miláčika z Votrelca, Sigourney Weaver. (18.12.2004)

Mělo to být monumentální pětihvězdičkové a Oscary ověnčené veledílo. Ale skutek utek. Není to sice vyložený propadák, ovšem žádný velký hit se nekonal. Film je snad až příliš dlouhý, místy se divák dokonce nevyvaruje ani nudy a nemůže to zachránit ani standardně dobrý Depardieu v hlavní roli. Mimochodem, Michael Wincott je coby hlavní padouch skutečně působivý. Absolutně dokonalá je ale jen Vangelisova hudba. Je to tak na 70%. (17.07.2002)

Film, který u mě 1. doplatil na to, že nádherný Vangelisův soundtrack jsem znal dlouho před jeho zhlédnutím. 2. V oslavách 500 výročí Kolumbovy výpravy přenáší vše špatné na ostatní postavy a dělá vizionáře a charakterního člověka z brutálního conquistadora, který byl za prováděnou genocidu a mocenské ambice souzen dokonce i podle dobových zvyklostí. Spoluvytváří mýtus z něčeho, co jen těžko hledá ospravedlnění a nějakou nadčasouvou symboliku skrze filmové umění. (23.03.2005)

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)