Ve jménu otce

„Máme tady dvě krabice Conlona. Je to Guiseppe nebo Gerard?“ Zásadní otázka tohohle letitého případu. Režisér Jim Sheridan je pojem, který ovšem už párkrát šlápnul malinko vedle. Jméno si udělal hlavně dvěma kousky s britským klenotem Danielem Day-Lewisem. Tenhle začne výtečnou naháněnou, pokračuje několika epizodami z Londýna, osudovým výslechem a nekompromisním soudem. A to už se divák nadechuje k dalšímu syrovému nášupu. Vyrůstal v neutěšené sociální situaci, neuznával pravidla, kostel zanedbával, občas lhal, občas ukradl nějaký ten kus železa. Ale tohle si nezasloužil. Jenže policie tehdy potřebovala dokázat svou výkonnost, potřebovala viníky a potřebovala pro ně exemplární tresty. A paradoxně letos (2014) v červnu hlavní postava takzvané Guildfordské čtyřky zemřela. Neprávem odsouzený Ir Gerry Conlon odešel po dlouhé nemoci. A znovu jeho smrt varovně ukázala na jeden z největších justičních omylů v britských dějinách. Tuhle kaňku Sheridan náležitě rozmazal, pomohl mu v tom právě Day-Lewis, který se na náročnou roli připravoval i tím, že přebýval v opuštěných vězeňských prostorách. Na plátno přenáší spravedlivý hněv člověka, který ztratil roky života, ve vězení dospěl a změnil se z provokujícího rebelanta v zarputilého bojovníka. Závěr je na mě možná trochu uspěchaný, nicméně i tak je tenhle kus irsko-britské historie sakra působivý. (17.08.2014)

Film V mene otca je riadna paľba na nervy diváka. Nielen v rovine emocionálnej, ale aj dramatickej. Dokáže v divákovi vyvolať obrovskú dávku spravodlivého hnevu na celý ten súdny systém, ktorý už v minulosti hocikde na svete toľkokrát zlyhal, pričom hlavným znamením aj naďalej zostáva, že hlavní vinníci týchto súdnických a vyšetrovacích maškarád zostávajú vždy nepotrestaní. Sheridan celý príbeh pekne rozložil na dve úrovne, ktorých jednotlivé časti sa po psychologickej stránke vzájomne ovplyvňujú. Ide o politickú, väzenskú drámu, ale aj o obyčajné mladícke rozhodnutia a nerozvážnosti, ktoré žiaľ dokážu v nesprávnej chvíli priťažiť v hlavnom procese, alebo aspoň vyvolať dojem lapených zločincov. Neviem čo by som robil na ich mieste, asi by som z toho pocitu krivdy a nespravodlivosti zošalel. A do toho vyhrávala nádherná muzika, typ hudby ktorú mám z prostredia britských ostrovov najradšej, a ktorá dokonale celý film zabalila do jedinečnej "írskej" atmosféry. Daniel Day-Lewis si za postavu Gerryho Conlona jednoznačne zaslúžil oscara, mal smolu, že práve v tom roku prišiel Tom Hanks s jeho Philadelphiou. Podľa mňa sú však oba herecké výkony porovnateľné. (25.08.2015)

Ve jménu otce se snaží komplexně pojmout historickou událost, věnuje prostor vykreslení hipisáckého života, pevným základům rodiny, policejní tyranii, sporům v soudní síni i bouřlivému životu za mřížemi. V této všestranosti se však ztrácí hloubka, film přelétá z jednoho hnízda do druhého a tím trošku trpí atmosféra - zejména vězení díky zkratkovitosti nepůsobilo ani tolik hrozivě. Celkové zaměření je více na emoce než fakta, Daniel Day-Lewis sice vše prožívá dokonale, ale chladnější přístup by možná působil lépe. Fakt, že vše se odehrává podle reálné události, je dosti znepokojivý, dodává filmu na závažnosti, a tak vlastně díky němu přišpendluji čtvrtou hvězdu... 7/10 (10.11.2013)

Keď existuje spoločenská objednávka verejnosti pobúrenej teroristickými akciami IRA, ohne chrbát aj oparochňovaná britská justícia. Pretože film nebol iba o zlyhaní nejakého inšpektora, ale aj justície ktorá nesúdila na základe dôkazov, ktoré by mimo akejkoľvek pochybnosti svedčili o vine odsúdených. V našich zemepisných šírkach máme s politickými objednávkami a s priznaniami obvinených veľké skúsenosti. Je preto určitým zadosťučinením sledovať, že tieto praktiky majú vo vymedzených podmienkach internacionálny charakter. Na filme oceňujem neprikrášľovanie skutočnosti a dobré herecké výkony. Nepáčilo sa mi pozvoľné naberanie tempa v prvej polovici filmu a tiež predpoklad, že divák o vtedajšom konflikte vie všetko potrebné (o ďalších dvadsať rokov to bude ešte horšie). (25.08.2009)

Ve jménu všech otců, synů i duchů, které znám, přísahám, že neznám uhrančivějšího hereckého čaroděje než toho jménem Daniel Day-Lewis, a zapřísahám vás, abyste při slovech "vězeňské drama o nespravedlivě odsouzeném" zapomněli na Shawshank i Monte Crista (ani to nejmenší proti nim, obojí mám moc ráda), a spíš si vzpomněli na dílo krajana Jima Sheridana, jistého Oscara Wildea, Baladu o žaláři v Readingu, protože ten syrově úzkostný a autentický pocit toho, kdo sice není ani svatý ani anděl, ale nezaslouží si dívat se na vězeňské mříže z té horší strany (případně něco ještě horšího), je v obou případech stejně intenzivní. A už jen nesměle poprosím o to, abyste věnovali tichou vzpomínku všem, v kterých křižácké tažení jakéhokoli hnutí našlo obětní beránky. Nemusí vůbec obsahovat slova "ve jménu otce," říct "ve jménu lidskosti, naděje a nejobyčejnější slušnosti a úcty k tomu druhému, kéž se nám podaří jednou dosáhnout toho, abychom na podobné příběhy vzpomínali už jen jako na smutnou minulost," úplně postačí. (06.04.2008)