Roztržka

Přestřelená otevírací scéna, vhodnější do béčkového sci-fi hororu, Chabrolovi slouží coby odraziště k další jízlivé psycho(pato)logické studii, limitované tentokrát z větší části prostorem jistého penziónu, kam lidé přicházejí a odcházejí jako na hlavní poštu. Svatý není nikdo, nejméně ten, kdo si žije nad poměry. Sdělování informací není řízeno režisérovými sympatiemi k některé z postav, ale čistě požadavky neseného sdělení o úplatnosti a prolhanosti lidského pokolení. Napětí vyprávění stojí na nestálosti rolí, které jsou postavy okolím nuceny ztvárňovat. Nejméně příležitostí projevit se bylo přitom umožněno ústřední oběti snovaného komplotu. Proces tvorby lží, šíření pověr, cynika Chabrola zajímá více než city matky v ohrožení. Film o vyšetřování v úvodu spáchaného zločinu (spáchaných zločinů) je tak absurdně převrácen ve film o realizaci zločinu jiného. Zneužití výchozí situace k drobnému podrazu na divákovi přímo souvisí s uvedeným vypuštěním soucitu, bez něhož se žánrová pravidla překrucují snáz. Chabrol ale nešvindluje dost nápaditě, aby z vykonstruované zápletky učinil přednost filmu. Problém je, že po odmyšlení fabule, v poslední třetině lacině šokantní a senzačně debilní, zůstává Roztržce v záloze jenom pár vtípků v mizanscéně a odhadem pětivýrazové herectví typově nevhodně obsazené Stephane Audranové. 50% (20.08.2012)

Stéphane Audranová pomerne dosť často stelesňovala postavy menom "Hélène", a to najmä vtedy, keď vystupovala v tituloch svojho manžela Claudea Chabrola, ako práve i teraz, kedy tentoraz bude jej priezvisko znieť ako RÉGNIERová, pričom by som rovnako tiež podotkol, že i postavu Paula Thomasa, som už niekde predtým započul, a to konkrétne v predchádzajúcom titule Les Biches, kde ju medziiným stelesnil J-L Trintignant, akože zamilovaný až po uši v akomsi „milostnom ▲”, no akurát je tomu ale celkom inak, keďže tento charakter v podaní Jeana-Pierreho Cassela, je stelesnením akéhosi, mimoriadne ambiciózneho, „kariérneho intrigána”, ktorý sa absolútne nezastaví pre nikým, ani pred ničím, aby povedzme zdiskreditoval určitú postavu, ale zároveň ešte pridávam i malú poznámočku asi v takom zmysle, že túto »domácu úlohu« , mu nezadal snáď nikto iný, ako zrovna starý Régnier (Hélènin svokor) v podaní klasického majstra záporných úloh, Michela Bouqueta, čím sa konečne vari dostávam i k jadru samotnej veci, spočívajúcej skrátka v tom, že starého syn, to jest nadrogovaný Charles, dostal na začiatok poriadny výprask panvicou po hlave, a to na základe jeho predchádzajúceho konania, ktorým ohrozil na živote ich spoločného syna, a sakra, opäť ďalšieho Michela, to je jednoducho opakujúci sa cyklus, na ktorý som si už medzitým zvykol. • Pointa spočíva iba v tom, že manželia Régnierovci sa od seba oddelia, odkedy v podstate následne nastáva neustály kolotoč intrigánskych situácií zo strany aktuálneho Paula Thomasa, až sa vďaka tomu miestami zachádzalo do totálneho extrému, aspoň tak sa mi zdalo, že to režisér s niektorými explicitnými pasážami trochu preháňal: išlo o to, aby starostlivosť o dieťa bola zverená nie žene, ale majetným rodičom Charlesa, a tak tým pádom sa musí na ňu i niečo náležitého nájsť, aby sa daná podstata veci do poslednej bodky naplnila... • Do tohto diania sa postupne pridávali i ďalšie postavy, čím sa vlastne rozohrala nepredvídateľná hra s možným, trpkým koncom. • Väčšinou som bol vskutku z tohto deja veľmi znepokojeným, nakoľko by som povedal, že včuľ bola "audranka" zväčša odsunutou na vedľajšiu koľaj, nie úplne doslova, samozrejme že bola stopercentne neoddeliteľným článkom samotného príbehu, no nebyť priamej účasti „veľkého sympaťáka” v podaní J-P Cassela, vďaka ktorému má titul taký strhujúci rytmus, tak sotva by sa dostavil až takto hodnotný výsledok, udržujúci si svoje tempo až po záverečné titulky, tak to je pre mňa vždy niečo naprosto nevídané. (02.08.2023)

Po včerajšom filme Tesne pred nocou som pokračoval ďalším Chabrolovým dielom, nakrúteným v rovnakom období. Opätovne som zažíval podobné pocity, ako pri včerajšom filme. Výborná kamera a hudba, tradične typovo presný Michel Bouquet, čo nemôžem tvrdiť o Stéphane Audran, opätovne nereálne konanie postáv podriadené vývoju deja a nie logike vecí a udalostí. V žiadnom prípade nezatracujem Clauda Chabrola, ale režisérskym obľúbencom sa u mňa nestane. (31.08.2012)

Co jsem zatim viděl filmy od Chabrola, tak všechny na mě působily naprosto stejně. Jsou takový chladný, znepokojivý a já mam u nich vždycky pocit, že se každou chvíli určitě stane něco hroznýho... Celou dobu na to čumim napjatej v očekávání, jak to teda nakonec dopadne, a dočkám se takovýho dost naivního nic-moc rozuzlení. Ale celkově Roztržku nijak nezatracuju. A rozhodně se podívám i na další Chabrolovu tvorbu. 60% (26.12.2012)

Pokud je Hitchcock "Mister of Suspension", potom je Chabrol "Mister of Disconcertion", v znepokojování, vyvádění z rovnováhy, přivádění do rozpaků. A v tomto filmu je to značně hutné, a otázka "proč?" stále visí ve vzduchu. Proč se dobře situovaní lidé ve své bohorovnosti neustále pokouší ovlivňovat svou mocí a penězi životy druhých pro svůj, mnohdy jen zdánlivý, prospěch? Rozehraná partie zlého úmyslu končí nakonec patem, protože zlo není jedinou silou působící v tomto světě. I když zlo jedná plánovitě a dobro impulzivně, je tu zřejmě nějaká prozřetelná síla – třeba jí jsou ony tři nestárnoucí ženy (bohyně osudu čili parky, se jmény Nona, Decima a Morta), podle nichž nazvala Charlotte Armstrongové svůj román "Le Jour des Parques - Den parek" (viz též závěrečná "parkovní" scéna), o který se Chabrol opíral. (04.10.2015)