Reklama

Reklama

Sardinky, na scénu! aneb Prkna, která znamenají totální zmatek. Divadelní režisér Lloyd Fellowes zkouší s malým hereckým ansámblem komedii nazvanou Bez roucha. Je to oddechová fraška, ve které je ovšem mimořádně důležitá souhra všech účinkujících: každé dveře se musejí otevřít v pravou chvíli a talířek se sardinkami musí být vždy na tom správném místě. Jinak vznikne místo komedie naprostý zmatek. Už při zkouškách je zřejmé, že složitá jevištní choreografie vysoce převyšuje síly zúčastněných herců. Ti se totiž místo na hru často soustřeďují na své osobní problémy. Notorický alkoholik Selsdon Mowbray, který hraje zloděje a věčně není k sehnání, kolegům na jistotě také nepřidá. Navzdory všemu nakonec přece jen dojde k premiéře a soubor vyrazí s inscenací na turné po Spojených státech. Když se však po měsíci Lloyd přijde neohlášeně podívat na představení, nemůže uvěřit tomu, co vidí na jevišti a především za scénou… Klasickou divadelní komedii Michaela Frayna převedl na filmové plátno režisér Peter Bogdanovich, jenž přitom vycházel z londýnské a newyorské inscenace Michaela Blakemorea. V hlavní roli zoufalého divadelního režiséra se zaskvěl Michael Caine. Fraynova hra je českým milovníkům divadla dobře známá především z legendární inscenace Jiřího Menzela v Činoherním klubu z roku 1986. (Česká televize)

(více)

Recenze (53)

dopita 

všechny recenze uživatele

Bez roucha (pod tímhle názvem film běžel na ČT) je komedie o jedné divadelní hře. První půlka filmu ukazuje generálku před premiérou. Hercům to docela jde, jsou sehraní, má to spád, ale občas to zvořou. Na to z hlediště vyskočí režisér (Michael Caine) a rozvine se debata. Tahle část filmu má grády, čemuž napomáhá fakt, že hra samotná je velmi vtipná. Občasné přerušení a následná velice vtipná debata to ale ještě víc nakopává (100%). Pak se děj přesune o pár týdnů dopředu, kdy se koná tentokrát už regulerní představení pro veřejnost. Tentokrát ale hru vidíme ze zákulisí, kde probíhá neskutečnej zmatek a divák si jen může domýšlet, jak hra vypadá na jevišti. Toho se ale záhy dočká, protože další představení už sleduje z pohledu diváka v hledišti. A tentokrát to herci zkopou tak, že sami po chvíli nevědí co vlastně hrají a komplikovaný děj hry nedává žádnej smysl. Ovšem diváci v hledišti se baví... Druhá půlka už mě zdaleka nebavila tak, jako první. Asi to na mě bylo až moc crazy (60%). Bez roucha je přesně ten případ, kdy nezáleží na tom CO, ale JAK. První půlka skvěle, druhá spíš průměrně. Jako celek je to velice slušná komedie s famózními herci. ()

kareen 

všechny recenze uživatele

Zatím co první polovina filmu se veze na vlně konverzační komedie, druhá polovina svou situační komikou a akčními gagy už zcela zabředá do vod upomínajícími na zlatou éru černobílých grotesek. Skutečně, spousta vtipných situací je tu založená na tom, že někdo někam padá nebo, že naopak někomu něco upadne apod. Musím uznat, že jsem se docela slušně zasmála a doporučuji všem, kdo se chtějí odreagovat u něčeho lehkého, co ale zároveň nepostrádá inteligenci. ()

Reklama

MaxForValue 

všechny recenze uživatele

Režisér Lloyd Fellowes (v podaní Michaela Caina) sa snaží uviesť svoju hru na divadelné dosky. Jeho fraška je dobre napísanou fraškou, má bok po boku kvalitných hercov, no … zabúda na jedno, na ponorkovú chorobu. Keď v roku 1992 prišiel dnes už 73-ročný Peter Bogdanovic, tvorca známych filmov ako … a čo ďalej, doktor? či Maska s Fraškou (Noises Off ...), tak by málokto tušil, že to bude posledný úspešný film tohto amerického experimentátora. Bogdanovich, zrovnávaný so Scorsesem, si opätovne vytvoril to „svoje“ a podľa seba – podobne ako napríklad Federico Fellini v Skúške Orchestra i on zobrazil dianie vo vnútri uzavretého kolektívu, na rozdiel od Fellinho sa však na to Bogdanovich pozrel cez podstatne humornejšiu optiku. Napriek tomu, že mnohé veci zveličil a dotiahol do „fraškovitej“ krajnosti, tak sa mu podarilo stvárniť život divadelníkov mimo javiska. Bogdanovichova Fraška dovoľuje divákovi spoznať zákulisie divadelného predstavenia – od prvých skúšok, cez premiéru až po turné po rôznych mestách a štátoch. Podobne ako u Felliniho smeruje všetko od toho pokojného (prvé skúšky), k tomu nepokojnému (turné), čoho dôsledkom je ponorková choroba i nevyspytateľné vzťahy. Herci sa schádzajú a rozchádzajú, milujú a nenávidia, respektujú i podrážajú. Fraška začína v zákulisí, teda mimo očí divákov v divadle. Herci ešte myslia na „svoju“ hru a nedovolia, aby ich osobné spory nejako ovplyvnili ich profesionálny výkon. Všetko však smeruje ku katastrofe „fraškovitých“ rozmerov – skutočná zábava totiž začína, až vtedy, keď herci svoje spory presunú priamo na javisko, čím ovplyvnia aj hľadisko – to si totiž nemôže byť isté, čo je predstavenie a čo je realita. Čo je divadelná fikcia a čo skutočný život. Hranice medzi tým, koho herci hrajú a kým sami sú sa stierajú. Ani Lloyd Fellowes nedokáže zabrániť katastrofe … hoci, čo je to vlastne v tomto prípade katastrofa? Mohlo by sa zdať, že najväčšia katastrofa pre režiséra je to, že do jeho predstavenia herci prenesú svoje osobné spory. Vo Fraške to samozrejme neplatí, keďže aj to, čo sa zdá byť vopred jasným sa mení. Fellowesov naoko dokonalý scenár s dokonalými hercami dostane trhliny, keďže herci sú nútení improvizovať a zdá sa, že ich improvizácia je pre divákov viac zábavná než „sterilný“ Fellowesov scenár. V konečnom dôsledku tak samotní herci vytvoria lepšiu hru, než ju vytvoril režisér. Divácky zaujímavejšiu, zábavnejšiu, atypickejšiu – jednoducho povedané väčšiu Frašku. Ich vlastné osobnostné rysy, neustále spory, nenávisť i naschvály vytvoria paradoxne oveľa koherentnejší celok, než bola Fellowesova hra. Na konci už nič nie je ako na začiatku, pôvodná hra sa vyvinula, doznala výrazných zmien a herci našli určitý konsenzus ako medzi sebou žiť. Kým teda na začiatku sa nemenila hra a menili sa vzťahy, tak na konci sa menila hra a vzťahy získali stabilitu. Pokiaľ vás zaujíma ako môže vyzerať zákulisie divadelného predstavenia a kam až Fellowesove Fraška došla, tak môže pre vás dnešný tip znamenať príjemne strávených 101 minút. Najznámejšími tvárami tohto filmu sú okrem spomínaného Michaela Caina aj Christopher Reeve (originálny filmový Superman) či John Ritter známy z filmov Santa je úchyl! Či Ten chlapec je postrach. Čítajte viac: http://cifersky.blog.sme.sk/c/328619/Zaujimave-filmy-2-Peter-Bogdanovich-Fraska-1992.html#ixzz2TevGbiYo () (méně) (více)

Ludva 

všechny recenze uživatele

[2019-11-06] * Intenzivní. Velice intenzivní. V první polovině sledujeme generálku divadelního představení. Hra sama o sobě má spád a přesné časování, jedny dveře se zavírají a druhé už otvírá jiná postava, která nemá tušení, co se před chvílí odehrálo. A tak pořád dokola. Do toho občas někdo vypande z role, a to vše v ohromném tempu. Ve druhé, ještě zběsilejší části sledujeme reprízu téhož představení, tentokrát ovšem ze zákulisí. Herci mají menší krizi, a tak si dělají naschvály. Před notorikem ukrývají lahev, která se k němu každou chvíli zase zakutálí. A to vše stíhají v těch několika vteřinách, kdy nejsou na scéně, a zase běží se svou replikou otevřít ty správné dveře. Stíháme je sledovat jen díky tomu, že už hru známe, a tak se jí nemusíme tak zabývat. Do třetice vidíme reprízu, kdy už toho mají všichni dost a představení úplně vykolejí. Opět si to můžeme vychutnat jen proto, že už jsme hru dvakrát viděli. Geniální. Neumím si představit, jak se to dá zahrát v divadle naživo. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Ne nějaké rádoby-akční chrčení dieselových motorů, ale tenhle „nestíhatelný“ film zasluhuje název Rychle a zběsile. První screwballová i druhá slapsticková třetina jsou o poznání vtipnější než nepříliš zábavně nezvládnutý závěr – navíc už toho je skutečně moc. Tu hru (vlastně obě ty hry) bych někdy rád viděl na divadle. Klidně v režii Bogdanoviche. 75% ()

Galerie (16)

Zajímavosti (1)

Reklama

Reklama