Kulový blesk

Kulový blesk je sice nápaditý, jak u komedií, kde spolupracuje Smoljak a Svěrák bývá pravidlem, ale musím se přiznat, že jsem se u něj chvílemi také vcelku nudil, což by nemělo připadat v úvahu, když je to komedie takového formátu, ale bohužel to tak dopadlo. Kulový blesk nemá takový spád jako ostatní komedie, táhne se ucelenou formou a i když vtipem srší vcelku často nezdá se mi, že bych se na něj podíval znova s radostí a čistým svědomím. Škoda toho, na druhou stranu herecké výkony prakticky všech herců film na danou kvalitu každopádně povyšuje. Možná si musím dát dobrou brazilskou kávu, aby mě to dokázalo tak pobavit. --- Kolik máš hodin? - Osm, pane Klabouch. - A už jsi dostal v osm přes držku? (09.09.2007)

Fantastická exkurze do surreálné bizarnosti normalizačního uvažování. Doktoři, inženýři, dělníci a staré báby se stěhují se svými mindráky z jednoho důlku do druhého ve dvanáctisměně organizované sociopatem, který se neustále schovává do válečných přirovnání. A v tom vším hemžení neustále překáží starý umělec, který ani moc neví, co se kolem něj vlastně děje.  Kulový blesk je mimo jiné zajímavý i na tu dobu ne úplně typickými dokumentárními postupy. Mnoho událostí sleduje z dálky, jakoby z pozice náhodného třetího pozorovatele. Kamera je často i v omezených prostorech malých bytů ruční a přizpůsobuje se hercům, takže ti ve svých postavách zase působí svébytně a životně. Etalonem nejen tohoto filmu, ale českého filmu obecně je scéna cvičného přesunu. Ta v sobě totiž má tu moji milovanou germanovskou pološílenou chaotičnost se spoustou komických detailů. To hledání světelných vypínačů po chodbách, prostorově matoucí střih nebo osvětlování scény projíždějícím výtahem je nejen na tehdejší dobu formální majstrštyk. Všiml jsem si, že Smoljak, stejně jako ve Vrchní, prchni, natáčí každou scénu skutečně tam, kam je zasazená a to i pokud je třeba jen předělová. Ječný se stěhuje na na Nusle, Severin bydlí na Babě, Jechová pod Karlovým mostem, Knotkovi na Malém náměstí, Opatrná u Nuselských schodů (poznáme dle toho, kde jí naloží) apod. Jakkoli jednotlivé scény prakticky nemají expozice a Praha v nich vystupuje jako takové chaotické mraveniště, tak domorodec pozná, že vždy se daná scéna odehrává na geograficky správném místě. Opatrná má skutečně svatbu na nuselské radnici, Severin s Radostou jedou k severinově vile od Ječného přes Vítězňák, Knotek se z půdy svého domu dívá na Prahu skutečně z toho úhlu, ze kterého by se od svého domu díval atd atd. Vlastně mě zajímá, zdali to tehdy v českém filmu bylo obvyklé a vycházelo to třeba z toho, že diváci byli na správné místopisné určení citliví, nebo je to vyloženě smoljakovské specifikum. (14.11.2018)

(2x) Další velmi přeceňovaná věc dvojice Svěrák – Smoljak /Jáchyme, hoď ho do stroje, Marečku, podejte mi pero/. Zatímco u těch dvou jmenovaných snímků více méně schytávám nějaký dobře zpracovaný originální námět, výrazní komediální spád i důvod, proč jde o kultovní filmy (byť mě zrovna možná nenadchly), zde mám místy pocit, že se to celé nepovedlo vůbec. Jistou hodnotu tomuto filmu dodávají dva mistři různého oboru - Rudolf Hrušínský a Karel Kalaš. Doslova geniální je úvod ve stylu cimrmanovským seminářů, kde Rudolf H. přednáší za doprovodu nejrůznějších otázek (včetně hezké opakované hlášky s nabídkou staré dobré brazilské kávy!) plán nezvyklé akce, pan Kalaš zase dostal své sólo uprostřed filmu, kde předvádí svojským stylem árii z Mozartovy opery. Škoda, že tak pěkný není dle mého názoru celý film. Skoro všechno ostatní v nezvyklém režijním spojení Podskalský + Smoljak se tváří sice taky jako komedie, ale uvnitř to na mne působilo jako depresivní drama na pozadí šílených nesmyslů. Všechny ty gagy občas mají svůj vtip, ale v tak strašně pomalém spádu a depresivní atmosféře budí spíše dojem dalších hluchých míst, jenž působí směšně a trapně současně (násilná havárie auta do plotu při předvádění vynálezu, hluchá svatba důchodců, půlnoční rámus s nácvikem stěhování a opilým Abrhámem,..). S odstupem času může být přidanou hodnotou akorát neideologické zobrazení života lidí za socialismu, ale jinak to podle mého názoru hodně zestárlo. Ale poté, co jsem před časem film v polovině s nechutí vypl, je to pokrok a já konečně dostal chuť na dobrou brazilskou kávu, mistře...! (55%) (01.04.2017)

Radek99 mnohomluvně, PollyJean naopak příliš stručně, ale to není směroplatné, oba mají pravdu. Zřejmě i raroh má pravdu. Za sebe bych poznamenal, že když má Hrušínský co hrát, celý film jde o několik pater nahoru. Třeba v Rozpuštěném a vypuštěném zabírá značný prostor nepříliš zajímavou postavou a na filmu je to znát. Kdežto jeho Dr. Radosta je geniální figura. A Ježkovou-Jechovou ve dveřích viděti, záchvaty pokaždé míti. (10.03.2012)

Plnokrevný Smojakův režisérský debut byl a je stejně průrazným úspěchem scénáristického cimrmanovského dua Svěrák-Smoljak. Tato crazykomedie nepostrádá snad jedinou klávesu ze stupnic lidského citu a plnosti života. Zdánlivě recesistický podnik sestěhovávání i přestěhovávání potřebných jedinců, kteří by sami, vlastními silami, nebyli s to na uskutečnění svých bydlištních potřeb ani pomyslet, se mění logikou děje i vůlí svých tvůrců v podobenství o nadčasovém stavu mysli i ducha českého člověka. Odstíny svérázů i stereotypů, které nám představují hned úvodní sekvence ze schůzky všech účastníků akce Kulový blesk, jsou jedinečné, svérázné a pro postižení hlavních typů více či méně vyčerpávající. Svéráznou kategorií v této galerii je dr. Radosta v uchvacujícím podání Rudolfa Hrušínského II. Je jakousi nostalgií za zcela vymizelou kategorií prvorepublikových menedžrů, generálních a sekčních ředitelů, těch, kteří tvořili páteř jejího vzmachu v oáze kreativního podnikání dnes již legendárního baťovského typu. Jakkoliv v autorském i Hrušínského pojetí jsou obsaženy sebeironické a shazující prvky, pozitivní jádro tohoto jedinečného typu zůstává zachováno. Ti, kteří jsou postaveni do popředí v čele s operním bardem Bílkem a ostýchavým Abrhámovým psychologem Knotkem, jsou současně nositeli rušivých šumů-bezděčných mystifikací, které jednak popohánějí děj, jednak jsou zdrojem neustávajícího gejzíru nápaditých gagů-hlášek. Opilecká Knotkova mise je např. v mých očích korunována jedinečnou scénou rozhorlené Knotkovy choti v jadrném ztělesnění Daniely Kolářové stojící nad postelí, v níž svůj kocovinový sen právě dospal její choť; probuzen, vystrkuje z přikrývky pouze tu část hlavy, která mu umožňuje jedním vyděšeným okem sledovat oprávněné rozhorlení jeho něžnějšího druhého já, jež předchází nevyhnutelnou Knotkovu canossu kajícné pouti po domácnostech, jež oblažil svou tlampačovou opileckou bujarostí úspěšného svatebního svědka. Zdá se, že uplývající čas tyto výrazné rysy a prvky komedie úspěšně přesahující svou ultranormalizační dobovou determinantu dále zesiluje a prohlubuje. BLESK se tak také mění v kouzelné čidlo, které výrazně usnadňuje pochopení nejednoho duchovního zákoutí české polistopadové zkušenosti. (12.09.2007)