Welcome to the Dollhouse

Moc jsem od toho nečekal, a prefabrikovaný oběd pojídaný plastovou vidličkou - to už byl docela silný úvod. A Down, ta se mi celkem líbila, až ovšem, na tu chůzi. Snažím se k ní přirovnat nějakou holku ze základní a střední, ale moc se mi to nedaří. Spíš nějakýho kluka. Down ('Wiener-Dog' nebo by spíš mělo být 'Wiener-Hotdog') se možná v jízlivém označení "lesba" cítila dobře, ale i jinak je na sedmačku dost odvážná a jako provozovatelka klubu pro Special People stejně tak. Rozebírat její rodinný a pracovní (zde škola) kolektiv by bylo nejspíš jen nošením dříví do lesa. Ze sociálního hlediska mě zaujala skladba nadávek jakou se pubertání mládež častovala, padesát na padesát: slova odvozená od duševních nebo sexuálních poruch, zatímco u nás je to tak na třetinu: u nás se tato sklaba doplňuje navíc označením pohlavních a vyměšovacích ogránů. (08.12.2019)

Tak tohle byl docela extrém. Příběh pravých outsiderů. Já taky nikdy nebyla z nejkrásnějších holek na škole, ani jedničkářka, ani šikanátorka, ale respekt jsem si svojí prořízlou tlamou naštěstí vždycky dokázala vydobít, ale ač si každý z nás více nebo méně prožil situace podobné s tím, co prožívá hlavní hrdinka, třeba vzhlížení ke staršímu idolu, nepochopení okolí, nezájem rodičů, tak tady je hlavní hrdinka fakt totálně uzemněná nejen spolužáky, ale i celou svou rodinou. Schytala to prostě s veškerou parádou a je vidět, že z ní nejspíš vyroste další neschopné individuum, jen díky nepřízni okolí. Přijde mi to trochu přehnané, ačkoli ono stačí pár minut Výměny manželek a člověk ví, že takovejch neschopnejch případů bez mozku a názoru, což tu většina dospělých postav prezentuje, je i u nás nemálo. Takže v podstatě se na ten film nekouká vůbec dobře, ikdyž tragédie je tu podbarvená černým humorem, protože třeba scéna s kladivem už je trochu moc i na mě, když si člověk uvědomí, že nejeden jedinec v historii svojí životní nejistotu dotáhl podobným způsobem do konce. Film je to prostě divný, v tom dobrém slova smyslu divný, protože všechny postavy jsou tu divné a jen těžko se s nima ztotožňuje a je upřímně docela fascinující to sledovat, protože divák fakt těžko tuší, co se do závěrečných titulek v hlavách i činech postav semele. Zní to divně, ale je to takový divný "feel good feel weird movie" o jednom dospívání v sobeckém světě, který se snaží být vtipný, ale v nejedné situaci dovede i k zamyšlení. (25.01.2019)

Nikdy bych nevěřil, že mě může nějak výrazněji zaujmout film o cca 11-letý holce a jejích starostech, prvních láskách a podobně. Tento film to dokázal. Dawn Wienerová neni žádná hodná roztomiloučká holčička, ze který bude jednoho dne roztleskávačka. Je to takovej prototyp outsidera. Ale zároveň taky tak trochu svině. Nejspíš by z ní vyrostlo za pár let něco jako Daria Morgendorfferová. Jinak já jsem se k Welcome to the Dollhouse dostal díky tomu, že jsem se někde dočet, že prej to je trochu podobný jako Ghost world. A na tom taky něco bude. Minimálně to, že obě hlavní postavy jsou poněkud asociální a nosej divný brejle. Respektive všechny tři (včetně Darii). (05.01.2014)

Ve Woodsmanu prohlásí v jedný krátký, ale pro vyznění příběhu důležitý scéně 11letá Robin, že jedenáct je ten nejblbější věk. A tenhle film je o nejblbějšim věku celej - a fakt dobře natočenej. Dneska by některý scény a dialogy producenti nedovolili, protože jsme zdegenerovaný snahou předstírat za každou cenu, že mezi dětma neexistuje šikana, rasismus, xenofobie a sexualita. I díky tomuhle časovýmu (rovná se společenskýmu) odstupu je ten film dneska tak osvěžující. (06.08.2015)

Už jen na základě Solondzova druhého filmu tuším, že se z něj časem vyklube pořádný nihilista (i když plně soudit nemůžu, když jsem viděl jenom tohle), ale i když už i tohle je dost kruté a depresivní, musím hodně ocenit, že to je udržené v uvěřitelné míře a že se zde naprosto skvěle pracuje s postavami. Naštěstí se tak nenaplnila má počáteční obava, že to celé bude ublíženecké a artově vyděračské, ale zakrátko se i u Dawn začaly ukazovat její špatné stránky a tak to celé získalo o dost realističtější look. Ten si to naštěstí udrží po celou dobu, i přes určité přehnané momenty a blbě využité scény (hlavně ten výlet do New Yorku a jeho nijaké zakončení, přitom tam by to možná mohlo být nejsilnější), ale i tak to funguje jak v jednotlivých scénách, tak i po skvělé filmařské stránce a také ve svojí výpovědi. Navíc Solondz skvěle spojuje depresivní scény s krutě vtipnými a vytváří tak skutečnou tragikomedii v pravém slova smyslu, kterou by si měla pustit většina českých režisérů, která se o něco takového zoufale pokouší, ale veškeré komediální prvky jim vyprchají do 20-30 minut a pak už je to jen depka. A i přes absenci nějakého většího děje si mě to dost získalo a fascinovalo od začátku až do konce. Nejvíc mě ale stejně dostala ta Dawnina rodina, která byla naprosto trefným vnitřním zobrazením na venek se šťastně a bezchybně tvářících rodinek, tu totiž Solondz ukázal dokonale a naprosto trefně. Určitě se kouknu i na něco dalšího od něj, jen si budu muset počkat na speciální náladu na to, protože jak jsem psal hned na začátku, tuším, že v dalších filmech bude ještě mnohem krutější. Stejně ale především oceňuji to, že to dokáže zobrazovat prostředí základní školy a nefunkční rodiny tak slušně, že z toho není ani disneyovský kýč z jiného světa a ani přehnané artové citové vydírání. 4* (17.06.2022)