To nic, drahá

Vykradená hromádka civilních žánrových povídek, která klame tělem až do té míry, že odmítá odpovídat na vlastní otázky. V první třetině se objevuje tolik slepých uliček a nikam nevedoucích vějiček, že jsem do poslední vteřiny nechtěl věřit, že chce Olivia Wilde celý svět postavit na jediném zvratu. Hodnocení se tak z větší části opírá o božský talent Florence Pugh, která jen zvýšeným hlasem nebo lehkou grimasou zadupává planě křičícího Stylese nebo rozšafného Pineho do země. Režie nebo vizuál jsou až neoprávněně sebevědomé, což několik zbytečných linek v konečném dojmu umaže, ale ty nejviditelnější (letadlo, zemětřesení) ignorovat nelze. 50% (04.05.2023)

Chaos je nepřítelem pokroku a v sebeovládání je krása, káže uhlazený Chris Pine (který je mimochodem rok od roku podobnější Jeffu Faheymu) ve své variaci na krále incelů Jordana Petersona. Antiutopický obrázek umělé společnosti ve stylu Stepfordských paniček se po necelé půlhodině začne povážlivě rozpadat, když si dosud spokojená ženuška Florence Pugh začne všímat podivností, jež se v tomhle středostavovském ráji odehrávají. Hranice mezi realitou a psychotickými halucinacemi se postupně stírá, a přestože film do konce spíše doklopýtá, rozhodně stojí za pozornost. Během sledování se totiž v určitých momentech sympaticky přibližuje znepokojivé atmosféře Uteč, Truman Show či bytovým hororům v čele s Hnusem. Postupem času je však stále jasnější, že režisérka Olivia Wilde společně se scenáristkou Katie Silberman chtějí předat sofistikovanější poselství, než jakého jsou reálně schopny – a tak snímek dál a dál vysvětluje a podkopává si nohy. Stejně jako předchozí dílo této dvojice Šprtky to chtěj taky se i To nic, drahá řadí k filmům, které svůj žánr (nyní tedy antiutopický thriller) nijak zásadně neproměňují, jsou však jeho zajímavým a audiovizuálně vtahujícím příspěvkem. (21.09.2022)

Hodně zvláštní a konceptuálně ambivalentní prototyp mysteriózního filmu alá Stepfordské paničky pro fanynky Harryho Stylese, jehož předchází pověst kontroverzí a skandálů, než samotných kvalit.... samozřejmě, celej film si pro sebe zcela zaslouženě krade Florence Pugh – ta holka je fakt ohromnej talent a s každým dalším filmem je její herectví čím dál pozoruhodnější. Jenže bez nosnýho konceptu celej film sama bohužel neutáhne. Na jednu stranu je tu již několikrát viděný [anti]utopický model který se snaží pracovat s kolektivní paranoiou; na stranu druhou je celý tajuplno kolem tohoto modelu, včetně samotných příběhových (leit)motivů, pojato hodně polopaticky, křečovitě, nuceně a dost nepřirozeně, takže onen mysteriózní tah na branku prostě nefunguje – nemluvě o finální katarzi, která vyšumí do ztracena jak bublinky v Zonce. Olivia Wilde zkrátka není ani sympatická herečka, ani sympatická režisérka.... no nic, já si jdu odplivnout někomu do klína. (26.10.2022)

Hodně zajímavý režijní počin od Olivie Wilde, který možná lehce zapadne. Už od začátku tam člověku něco nehraje. Časem toho začne přibývat. Vynikající Florence Pugh tu hraje šťastnou ženu Harryho Stylese v rádoby dokonalém světě 50. let. Ne všem se tu ale líbí, nebo tu jsou spokojení a svět začne mít trhliny. Film mi dost připomněly tyto dva filmy spoiler: Vesnici a 13. patro, konec spoileru. Podaří se naší hrdince přijít všemu na kloub a dostat se z této noční můry? Rozhodně mě to bavilo a nenudil jsem se. "Co děláte v práci?" (09.11.2022)

// Stepfordské paničky feat. The Matrix s extrémně dráždivou a zároveň famózně hrající Pugh, vynikající kamerou a stylovým padesátkovým šmrncem (včetně dokonale padnoucí hudby), kterým tu krásu kazí jen slabší scénář s pár vyloženě zbytečnými scénami, nevyužitý záporák a příliš povrchní snaha o to být podnětný. Je to fajn a Olivia režijně roste, možná bych ji přirovnal k Peeleovi, akorát zatím bez Get Out na kontě. 7/10 (20.09.2022)