Liga spravedlnosti Zacka Snydera

Hodnotové soudy na adresu LIGY SPRAVEDLNOSTI ZACKA SNYDERA dominují, ale já si dovolím takový nemít. Podstatnější, než jestli je to lepší ve srovnání s Whedonovou verzí, či jak si to stojí s ohledem na další superhrdinské týmovky, je pro mě to, že je to zajímavé dílo. Ne nutně s ohledem na produkční a distribuční historii, jelikož už dříve jsme se dočkali Donnerova sestřihu SUPERMANA II, protože Warneři využili obliby nových verzí a sílícího fyzického média DVD (a teď se to opakuje, akorát se streamovacími službami). Spíš s ohledem na žánr a jeho formální podobu._____ V některých recenzích se objevují přirovnání k PÁNOVI PRSTENŮ, jenže ta sedí leda s přihlédnutím k povrchním shodám ve vyprávění (mýtus hrdiny, topos cesty, začátek in medias res) a žánrovým překryvům (příklon k fantasy, tj. ustupování vyprávění do pozadí pro budování světa příběhu a mytologie). Adekvátnější by bylo přirovnání k NEBESKÉ BRÁNĚ, protože ta taktéž využila dobové popularity jednoho žánru k těžce manýristickému, v mnoha ohledech excesivnímu dílu. Čtyřhodinová (!) LIGA SPRAVEDLNOSTI ZACKA SNYDERA je postprodukčně dokončený assembley cut, ke kterému bylo ještě dotočeno několik epilogů teasujíci možné věci příští (ok, i v tomhle je to jako PÁN PRSTENŮ - NÁVRAT KRÁLE měl taky nespočet epilogů, jenže ty uzavíraly předchozí vyprávění, že). První dvě hodiny v podstatě nevypráví (až na několik narativně integrovaných atrakcí, na jejichž konci sidekick budoucího hlavního záporáka získá jeden ze tří MacGuffinů). Jsou založeny na zastávkách ve vyprávění (podíváme se k této postavě, navštívíme tohle místo...), na zpomalení až zastavení obrazu - strnulosti obrazu jako obdobě ikoničnosti výjevů v komiksech, k čemuž dopomáhá po stranách užší výřez s na současné standardy netradičním formátem obrazu. Celé je to ale zvláštně arytmické, za což mohou delší záběry v dialozích i akci, s náhlými a rušivými prostřihy na detail a odskoky (do vzpomínek, do vizí, do odlišně pojaté temporality: zastavení, zpomalení). Tempo a rytmus jsou vůbec vychýlené, například první desetiminutovka je skoro beze slov, následně je upovídaná, aby po necelé půlhodině po sobě následovaly dvě atrakce; po půlhodinovém klimaxu zase dobře čtvrt hodina epilogů - a to členění do kapitol sice odpovídá výstavbě dlouhých hollywoodských děl, jenže ta takhle fakt nejsou organizována (osvětlení motivací a cílů i nutného pozadí až po hodině, jako kdybyste prolog ze SPOLEČENSTVA PRSTENU šoupli až po spytlíkování části party)._____ Nehodlám klást normativní nároky, jenom uvádím, v čem se to normám vzpírá. Nedá se přitom obrátit ani k žádné ze zavedených tradic žánru, protože tohle není ani odlehčenou žánrovou pastiší s psychologicky definovanými postavami jako marvelovky, ani nadlidské postavy nepřesazuje do skutečného světa a širších vztahů (politických, ekonomických, mediálních, náboženských...) a vazeb (rodinných, milostných) jako předchozí snyderovské dcčkovky, potažmo není ani campovým blbnutím jako postsnyderovské dcčkovky. Zatímco MUŽ Z OCELI byl o Supermanovi jakožto figuře spasitele, která se ocitla v dnešním světě, a BATMAN V SUPERMAN roli superhrdinů a vigilantů dále problematizoval, LIGA SPRAVEDLNOSTI je o superhrdinech jako novodobých bozích, mytických postavách větších než život, přičemž přítomnost běžného člověka či cokoliv lidského působí nepatřičně (Lois je redukována na jednu narativní funkci). Tohle je vskutku komiksový/superhrdinských film: o superhrdinech, nikoliv lidech a světu, s barokně přebujelou, na ikoničnosti a strnulých pózách založenou estetikou komiksů. Osobně preferuji, když se dílo vzpouzí normám a konvencím, ale činí tak systematicky (řada linií, motivů a cílů sbíhající se k Luthorovi v BATMAN V SUPERMAN), když je spojeno téma s formou (nechronologické vyprávění MUŽE Z OCELI korespondující s hledáním kristovské postavy v proměněném světě). I tak ale myslím, že by LIGU SPRAVEDLNOSTI měl každý a každá vidět. Už proto, že pro superhrdinské komiksy představuje to, co NEBESKÁ BRÁNA pro westerny či třetí KMOTR pro mafiánské opusy. (19.03.2021) (méně) (více)

"I got a second chance. And I'm not gonna waste it." ______ Musím přiznat, že jsem k celému humbuku okolo renovace celý tý původní karcinogenní 'Josstice League' přistupoval s neskutečnou skepsí. Po čtyřletých právních tahanicích, manufakturách, a subvencích ze strany fanoušků bylo dokonáno, a Zack Snyder, tatíček původní verze a maestro na extravagantní vizuální kydance, se chopil tohoto tvůrčího porodu, který byl vskutku bolestivou událostí. Nejde ale o prachobyčejně prodloužený režisérský sestřih původního snímku domrveného Jossem Whedonem, jelikož 'Snyder Cut' regulérně nepůsobí nejen jako osudový reparát, ale jako diametrálně odlišný a zcela nový film, v němž si Zack Snyder buď plní své dětské sny a tužby, anebo mu absolutně jeblo v palici.... 'Snyder Cut' je totiž epická óda na absolutní megalomanství a fetišismus, a zejména pak monumentální spektákl, který až příliš chaoticky lamentuje mezi noblesní pompézností a podprůměrným výblitkem ze zeleného plátna určeného pro diváky na intelektuální úrovni fanbase Kouzelný školky. Sice je na jednu stranu 'Snyder Cut' z hlediska žánrových konotací typicky generická a relativně konvenční komiksová čalamáda plná kýčovitého patosu a robustního digibordelu, na jejíž chuť a elán jsem se musel naladit postupně. A ačkoliv má snímek rekordní stopáž čtyř hodin, nedokázal jsem najít jediné hluché místo či pasáž, která by přebývala - jelikož Snyder participativně dbal na zřetel a vystavěl kompaktní příběh - ač disponující triviální premisou - který se může pochlubit rozmanitou plejádou ikonických scén a pamětihodných momentů - jimž bezkonkurenčně vévodí flashpoint scéna.... Nicméně Snyder si přes veškeré negace zaslouží enormní respekt za to, že zrealizoval svou originální tvůrčí vizi. A paradoxně je protentokrát výjimečně jedno, že zatímco Marvel pečlivě a konstruktivně budoval svou mytologii celou dekádu, DC se snaží celou analogii freneticky dohnat za pár let - jenže 'Snyder Cut' překvapivě slouží jako symbolické vykoupení všeho zlého, co studio Warner Bros s celovečeráky komiksového studia DC natropilo. Za tím vším veskrze stojí fakt, že elementární alfou a omegou celého děje jsou především postavy - každý z šesti protagonistů má totiž adekvátní narativní prostor (based Batfleck!) vypořádat se se svými vnitřními démony a asociacemi - což nabízí unikátní paradigma examinovat dílčí motivace jednotlivých charakterů, které v původní verzi fakticky absentují. Nemluvě o obrazovém formátu 4:3 který umocňuje specifickou vizuální estetiku snímku, a v neposlední řadě se musí vzdát hold hektickému orchestrálnímu soundtracku Toma Holkenborga, bez něhož by celkový zážitek nebyl úplný.... Celkově jsem tak kvůli ambivalentní kvalitě částečně pochyboval o tom, jestli nakonec udělím nadprůměrné hodnocení - k němuž mě přesvědčilo až grandiózní finále, které svou impozantností zdaleka nešetří - za čímž možná pouze stojí předpoklad, že mám již delší dobu akutní absťák po blockbusterech. Ve výsledný rezoluci lze 'Ligu Spravedlnosti Zacka Snydera' bez sebemenších pochyb považovat za plnohodnotný autorský počin, komiksový magnum opus, a jednoduše řečeno epický velkofilm se vším všudy, který nepodléhá byrokracii žádného hollywoodského studia, a rovněž upozorňuje na fakt, že není radno podceňovat sílu fanouškovské komunity. Snad tak v konkluzi nebude 'Snyder Cut' pouhý epitaf u kterýho všici geekové a panicové mohou instantně onanovat, ale bude také sloužit jako komplexní prolog k něčemu většímu. Každopádně, upřímně řečeno, je to stále neuvěřitelně žumpózní sračka, ale exkluzivně náramná a třeskutě zábavná sračka.... // VERDIKT: 7,2 mohutných stehen cypa Darkseida z 10 // ______ "Make your own future. Make your own past. It's all right now." (19.03.2021) (méně) (více)