Anna proletářka

Oslavná kantáta Ivana Olbrachta přišla tehdy, v nejtužším období stalinských represí, vládnoucí komunistické straně náramně vhod. Její filmová podoba v režii Karla Steklého totiž svým mimoděčným entuziasmem bezezbytku naplňuje žádané a žádoucí požadavky dobových ideologických poradců, kterým osud nově zrozené socialistické republiky ležel na srdci víc než vlastní život. Zkorumpovaná masarykovská policie, zlotřilí političtí činitelé, bezskrupulózní fabrikanti, vykořisťované služky, poctivé proletářské lásky. A náležitě uvědomělí herci Marie Tomášová, Jana Dítětová a Josef Bek. Koho by to neburcovalo? Máňo, prosímtě, ty tak všechno víš, pověz mi, co je to bolševik? – Tím tě straší stavitelka, né? Hólka, ty se bolševiků bát nemusíš! Jsou to samý dobrý lidi. Dělníci, chudý pracující... No, co chceš? Já jsem taky bolševik! (27.02.2009)

Tak nějak přemýšlím, proč to vlastně dělám! Spinosaurus a jeho dary jsou opravdu skvosty! Vždy když jsou Vánoce, nebo mám narozeniny, očekávám DVD buď s rudým obalem (Botostroj, Únos, Rudá záře nad Kladnem...) a bohužel mezi těmito dary byla i Anna Bordelářka. 139 minut totálně o NIČEM! Jedinou vtipnou hláškou bylo: "Dejte si na nás pozor, budeme do vás střílet!". Věta od špinavých odporných a mocichtivých kapitalistů! (06.11.2014)

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)

V „Anně proletářce" vytvořil Olbracht mohutný, realistický, hluboce pravdivý s silně přesvědčivý obraz našeho revolučního dělnictva v jeho boji proti buržoasii a jejím jidášským posluhům z řad oportunistů. Z tohoto základního faktu také vycházel autor filmového zpracování Karel Steklý a vědom si toho, že osud Toníka a Anny je spjat s nezadržitelným postupem dělnického hnutí a Olbrachtem úmyslně zasazen do událostí roku dvacátého — rozšířil a dokreslil pozadí událostí tohoto důležitého roku, kdy se rodila Komunistická strana Československa. Udělal to, co Olbracht pro okovy buržoasní censury udělat nemohl, postavil na scénu historické osobnosti, aby tak ještě jasněji a konkrétněji mohl vyjádřit hlavní ideu Olbrachtova slavného díla. Vytvořil tak film, který je důstojným protějškem románové předlohy a horoucí oslavou zrodu naší komunistické strany, která nás dovedla k tak slavným vítězstvím. Filmový přehled 7/1953 (14.09.2008)

Vtedy krásna Marie Tomašová v najodpornejšej agitke, akú dokázali rudí vyplodiť. Socializmus je vraj raj na zemi, svet bez vojen a boľševici sú najsvätejší ľudia. Niektoré výroky filmu by trebalo vytepať do kameňa a vystaviť v múzeu stupidity. Anna proletářka obsahuje všetky základné princípy charakteristické pre socialistický realizmus. Teda odpad ako vyšitý. (19.04.2021)