The Doors

"Doors" je jednou z mých nejoblíbenějších kapel a film o nich nešel snad natočit lépe. Není to jen strohé vyprávění typu "žili byli čtyři kluci a ti spolu hráli...", ale po formální stránce dokonale zobrazuje ducha Doorsácké muziky a Morrisonových textů. Val Kilmer ho nehrál - on se do něho převtělil. Meg Ryanová nikde nehrála lépe a navíc nikde nebyla tak sexy. O tom jak se Oliveru Stoneovi podařilo navodit atmosféru 60. let a dobových koncertů také nemá smysl diskutovat. Pro fanoušky Doors povinnost. Pro neznalce jedinečné seznámení s touto vynikající kapelou. (20.06.2008)

Val Kilmer byl hvězdou, takhle to zahrát a ještě se naučit asi 50 písní nazpaměť, to je na Oskara. Jinak tohle nebyla zrovna moje srdeční hudební záležitost a nebo jsem konzerva........asi ano. Nahlédla jsem jen mírně do jejich hudebního, zdrogovaného světa a nějak extra jsem jim to nezáviděla. Filmová výzva 2016 (14.08.2016)

Vždycky, když takhle házím krabičku stařen Jimovi na hrob, říkám si, co to jsem za patetického bimbase. Pak se ještě skočím juknout na potroublé Argentince, svačící na rovu Piafky, Apollinaireovi i teplíkovi Wildů mávnu v běhu, někdy i pohladím strhané rysy šešulky Honzy Kašpara Deburau a před pomníčky Moliéra a La Fontaina vykrkám Marseillaisu. A přesně ve chvíli, kdy se začnu sebeuspokojovat, jaký to jsem internacionál a multikulťák, mající zbytky nacionalismu někde hluboko v tlustém střevu, rozbulí mě nejkrásnější památník na Pére Lachaise, pocta Čechoslovákům padlým za Francii i svou vlast v časech obou světových absencí rozumu. Tento hřbitov má od mého já pět stars......ostatně stejně jako hodnocený film. Kilmer se patrně již nikdy nezhostí role lépe. Vynikající hudba Vrátek by povznesla nejen film o nich samých, ale i dokument o strastech při výměně vačkové hřídele u Trabika. I já, upjatě heterosexuální pruďas chápu, že holčiny musely z těch Jimových zapařených kožeňáků vlhnout až za ušima, byť do nich časem rval kanďoura o velikosti solidních šestek. This is the end, beautiful friend. (26.07.2012)

Doors docela dost můžu, ale na tomhle filmu mi vyloženě vadilo, kam Stone už nějaký čas směřuje (i když v Natural born killers se držel): k didaktičnosti a "vysvětlování". Osobně mi přijde poctivější látku předvést a nechat na divákovi, aby si ji nějak pochopil... ne mu vnutit názor. Ale s tou vysoce subjektivní polohou měl Stone vždycky spíš úspěch... (15.07.2007)

Ve své rozpolcenosti jsem velkým fanouškem tvorby The Doors, ale zároveň nesnáším prostředí, ve kterém vznikla. Osobně si totiž nemyslím, že drogová závislost je tím jediným správným krokem ke svobodě. Já zkrátka žiju pomalu a doufám, že umřu přiměřeně stár. Jim Morrison si zvolil rychlejší cestu a pan Stone se po ní vydal. Mělo to zábavné okamžiky, třeba orál od Nico nebo zapálení přítelkyně ve skříni, ale já bych ke spokojenosti potřeboval více záběrů z povedených koncertů. Ve filmu jsou však vidět jen ty nejkontroverznější kousky z Jimovy palice a to zase tak velká zábava není. Naštěstí v podstatě po celou dobu v pozadí, v popředí či odněkud jinud znějí tóny dokonalé hudby The Doors. Nepatřím však mezi nadšence z Kilmerova zpěvu a myslím si, že okradení skladeb o Jimův hlas nebylo šťastnou volbou. Přesto díky za to, že film o této legendární kapele s věčně provokujícím frontmanem spatřil světlo světa. (02.12.2013)