Zánik domu Usherů

Petr Čepek čte E.A.Poea a Švankmajer k tomu přihazuje sled obrazů, které s přednášeným dějem nemají mnoho společného a záleží jen na divákově představivosti, jak s tím naloží. Já tím způsobem, že tomu dám za tři*, zřejmě má představivost končí tam, kde ta Švankmajerova teprve začíná. Krátké a divné, ani pocitově mně to příliiš neoslovilo, ačkoliv tvorbu Jana Švankmajera mám moc rád. (24.08.2003)

O žiadnom filme nemôžem povedať to, čo o tejto Švankmajerovej interpretácii rovnomennej Poeovej poviedky - zhruba takto by vyzeral film, ktorý by som nakrútil, ak by som sa do nejakej filmovačky pustil. Čiernobiely obraz, vtieravý, nepretržitý pocit nemého filmu napriek celkovej zvukovej stope, príbeh vyrozprávaný prostredníctvom neživých vecí (statické či skúmavé zábery doplnené o animované pasáže), nadbytočná recitácia textu (volená i napriek tomu, že sa ráta s divákovou znalosťou predlohy) použitá z čisto estetických pohnútok (to nie ľudský hlas posúva príbeh dopredu, ale obraz a takisto i v čase sa odvíjajúca monotónna dikcia špecificky zafarbeného hlasu, ktorý sa zdá byť skôr hudbou než hlasom)... Zvlášť milujem zábery inšpirované štrukturálnou abstrakciou fotografického štýlu Emily Medkovej, odhaľujúceho vnútorný život vonkajších štruktúr a devastovaných povrchov, často s antropomorfným vyznením - Švankmajer vzdáva hold kolegyni zo Surrealistickej skupiny tým, že hypnotické obrazce na časom i človekom ohlodaných stenách, ktoré tak rada fotografovala, animuje, tj. vytvára falošnú patinu, tj. vytvára autonómne, fiktívne dejiny čohosi, v tomto prípade zámku Usherovcov. Keď človek vidí, ako sa do múru samé od seba vrývajú dve symetrické jamky evokujúce (vyhasnuté) oči, nepotrebuje žiadnu definíciu konkrétnej iracionality... Napriek hromade ohlasov vidiacich v tomto diele len svojskú a podivnú filmovú verziu klasického strašidelného príbehu, nemyslím, že by Švankmajera zaujímala hrôza ( i napriek tomu, že archetypálne pocity desu sú tu servírované v naozaj ťažkotonážnom balení). Pravdou však zostáva, že tento kraťas nedisponuje relevantným počtom okato surreálnych "zvláštností". Takže - horor v službách surrealizmu alebo (nedajbože) naopak? Odpovedzte si na to až pri poslednom zábere, v ktorom dochádza k neuveriteľnej transformácii istého poeovského erbového znamenia. ****** z *****. (27.09.2008)

Hypnotický zážitek. Po prvních třiceti vteřinách, kdy jsem pochopil, o co půjde, jsem se dost vyděsil - celou dobu se koukat na Švankmajerovy surrealistické animace, to není nic moc pro mě, nejsem jeho obdivovatel a jeho rukopis mi všude připadá stejný, příliš zřetelný a ne tolik zajímavý, jak se o něm mluví. Jenže tady mě o chytlo. Mohl za to hlavně Čepkův geniální přednes, který mě přikoval k obrazovce, a postupně jsem se začal do psychedelie před sebou nořit hlouběji a hlouběji. Animační scény s rakví nebo židlemi byly jednoduše skvělé a vše vyvrcholilo v makabrózním finále. Netřeba herců, netřeba světa, stačí jen pokřivené uzavřené plesnivé a rozpadající se sídlo. Měl jsem z těch patnácti minut před sebou obavy - a když uběhly, litoval jsem jen toho, že byly tak krátké. (19.12.2015)

Celý film provází permanentní mrazení z nepříjemného očekávání věcí budoucích a z tušení neodvratitelné tragédie. Neoddiskutovatelné kouzlo přidává Švankmajerovu snímku skutečnost, že zde neúčinkují herci - divákova fantazie má možnost popustit uzdu těm nejdivočejším představám. Celkové "blairwitchovské" atmosféře zdařile napomáhají úchvatné vizuální efekty (hrátky s hlínou, zdivem domu), hlas vypravěče k nosnému příběhu skvěle pasuje. Pro zdokonalení zážitku doporučuji zhasnout všechna světla. (24.04.2010)

Prozatím nejsilnější Švankmajer, kterého jsem zhlédl. Temné, ponuré a nesmírně psychedelické dílo. Už tak velmi intenzivní zážitek umocnila Liškova hudba a pro někoho (rozhodně ne pro mě) nevýrazný přednes Petra Čepka. Téměř žádné konkrétní výjevy nelze vidět, divákova hlava si ale zbytek bez problémů domyslí. O to hrůzostrašnější pocity se poté dostaví. (07.10.2007)