Zvláštní bytosti

40% — Symbolický film, který vznikl v nepříliš příznivé době. Tedy, jak se to vezme. Natočen byl na jaře roku 1989 a nebýt té doby, nemohl by asi ani vzniknout. Protože však šel do distribuce až v roce 1990, kdy mezitím čas oponou trhnul a kritizovat komunistické pohlaváry již nebylo odvážné, ale naopak to patřilo k bontonu, jeho provokativnost a odvaha poněkud vyšuměla. Mě osobně dosti překvapila účast kovaných komunistických soudruhů, např. Adolfa Filipa, ale především Josefa Větrovce. Buď se Feničovi podařilo před nimi dokonale utajit, v jakém filmu vlastně hrají, což se mi moc nezdá, nebo sami pochopili, že tehdejší režim je dlouhodobě neudržitelný, a chtěli být vidět v takovémhle filmu. Co se vlastního příběhu týká, je to trochu problém většiny symbolických filmů — děj je poplatný zvolenému symbolismu, takže se tu dočkáme ne úplně jasných situací, projevů a postav (např. člověk hledající nivelační bod). Děj se nakonec dočká svého oblouku a propojí zdánlivě nesouvisejícího vojáka s komunistickým pohlavárem, který ho využil (zneužil) jako řidiče. Viděno optikou doby vzniku, Fenič se s tím tedy opravdu nepáral, bohužel už po návštěvě premiéry jsem odcházel se smíšenými pocity. (04.07.2016)

Co na tom po 30 letech vydrželo: tempo, nasycenost obsahem a tedy scénář - velmi solidní, jdoucí od jednoho k druhému, bez plytkostí a bezradnosti devadesátkových debutů, a pak samo kamera, mizanscéna a barevný plán. O naivitě bylo řečeno dost. Vzpomněl jsem si na Helgeho Stud - co ušel “občanský film” za cestu od šedesátek… Pijatika v bunkru mi pripomnela Popel a démant, jinak je v tom hodně z osmdesátkové Chytilové (Vlčí bouda), a Jiřího Svobody a snad i z Jakubiska (Dovidenia v pekle...). A tedy je to stejně jako Džusový román silně eklektická filmařina - Fenič měl vzory a nestihl se v těch dvou filmech úplně vymanit. Jinak skvělí neokoukaní herci. Bavilo. (17.08.2021)

Pokusem o symbolické pojetí devastace původních ideálů komunistického hnutí připomíná Feničův film hodně Abuladzeho POKÁNÍ. Ale když dva dělají totéž, nemusí to být vždy totéž. Film má nesporně mnoho kladů, vesměs však zaniklých v překonaných předlistopadových sociokulturních i uměleckých kontextech (alespoň zčásti se ve filmu objevují Plastici, poprvé po dvaceti letech zazněl hlas Marty Kubišové, přehlédnout nešlo Jarka Nohavicu), určitě výbornou Brabcovu kameru (noční scény, závěrečný západ slunce), velmi dobře vybrané herecké typy, současně ale i řadu viditelných slabin. Tou nejvýraznější je stupňující se nesoulad obsahu a symbolické roviny. Až nepochopitelně zaniká linie mladé lásky a nepřirozeně působí také autorská snaha stůj co stůj nedobrovolného řidiče na opušťáku (to samo o sobě je notně přitažené za vlasy) vřadit do establišmentu včetně násilné smrti chodce, který má být synem hlavního hrdiny filmu, nomenklaturního rádobydělnického ředitele normalizační éry. Přesto Fenič natočil nevšední film a postaral se tak o hmatatelný důkaz toho, že rozkládajícící se režim nezávisle na sílící opozici akceptoval kroky a projekty, které zasahovaly daleko za - a přes - jeho rámec. I to je poselství, které si zaslouží naši pozornost. (05.07.2010)

Expresivní neohrabaná výpověď o stavu doby. 1) V roce 1989, kdy byl snímek natáčen, by jeho (pro nás, pamětníky, jen těžko představitelné) uvedení působilo jako bomba. 1. června 1990 (premiéra) chyběl týden do voleb a lidé žili jinými problémy. Ale filmu tehdy rozuměli, zobrazovaný svět zvláštních bytostí měli ještě dobře v paměti. Ale jak je tomu v roce 2015? 2) Jak nejednou uvádím, hodnotím filmy výhradně prizmatem současného vnímání bez ohledu na jejich (historický) přínos filmovému umění či pochopení doby. A zde je problém. Myslím, že většina mladších diváků dobové narážky nepochopí. Filmu chybí přesah, nadčasovost. 3) Generační konflikt místo politického, polopatické obrazné hyperboly, násilná symbolika...mně se to nelíbí. Stručně řečeno - film řve, kde má šeptat a řve celou dobu. 4) 25letému Jiřímu Bábkovi (voják základní služby, řidič) 39letý Fero Fenič ve svém druhém celovečerním filmu prostoru moc nedal a tak odpadl i poslední, byť marginální, důvod, jak by mě snímek mohl potěšit. 5) Četba vyzrálého zasvěceného komentáře Adama Bernaua mi poskytla větší uspokojení, než sledování filmu. (04.09.2015)

Zvláštní film. Zvláštní jsou nejen skoro všechny ty bytosti, ale i jakýsi střet (či možná jen konfrontace) starší generace s undergroundovou kulturou na konci 80. let. Z jiného pohledu asi typická perestrojková filmová slátanina s panoptikem bizardnosti všeho druhu. Má to v sobě pozoruhodné momenty zejména díky narážkám na národní politickou minulost (50. léta), občas zajímavě temnou atmosféru s pěknými absurdními dialogy v osobitých kamerových záběrech (třeba scéna s dialogy po rvačce v neurčitém temném místě ,,Češi, Češi, kam to spějete" / ,,Já to věděl, jak to dopadne..."). Ale tak jako pár scén mě poměrně nadchlo, o chvilku mě film hodil do pocitů opačného extrému, kdy jsem měl chuť tu šílenost uprostřed vypnout. A nešlo jen o undergroundovou muziku, třeba sledovat dvě minuty v atómovém krytu partu opilých dědků, kteří zpívají trezorový Gottův hit "Hej, páni konšelé", byl taky slušný mazec. Jako celek mi to vážně nesedlo a nijak výrazně jsem si neužil ani účast Václava Babky /Psi a lidé, Všichni dobří rodáci/. ------ ,,Jak se jmenuješ? Zeman? Pěkný jméno. S jedním Zemanem jsem kdysi kolektivizoval. Byl to čestný soudruh. Už to má za sebou, uhodil si mašli." 35% (Československá filmová výzva 2019) (19.02.2019)