Kolja

Priznám sa,že české snímky nepozerám,ale po skončení Kolju som vstal a začal tlieskať.Uznávam kam to česká kinematografia dosiahla(obzvlášť Miloš Forman vystúpil na piedestál najlepších...). Kolja má myšlienku,s ktorou pracuje na úrovni s výbornými hercami,dvojica hlavných predstaviteľov,pán Zdenek Sverák a Andrej Chalimon predvádzajú úchvatné výkony,ktoré sú uveriteľné,zapamätania hodné,a keď dostali v L.A. Oscara a Glóbus,tak to je grandiózne,lebo ich myslenie po rozdelení je trošku iné ako naše,a tak vzniká dielko,ktoré znamená pocit šťastia. pán Sverák a jeho syn Jan na režisérskej stoličke vytvorili v 90 rokoch jeden veľký úspech,ktorý zopakovať nie je vôbec jednoduché. Vďaka za to... (07.01.2014)

Svěrák (otec) umí psát příběhy, které obsahují silné a vtipné scény, a Svěrák (syn) je umí poutavě a půvabně převést na celuloid. Ano, KOLJA je prvoplánová a až hanebně vykalkulovaná sázka na jistotu, ale je zkrátka velmi profesionálně zpracovaný, zahraný a ve vší své sentimentalitě relativně decentní a i funkční. Film ze zcela pochopitelných důvodů jedněmi milovaný, druhými nenáviděný (přestože svým vyzněním je naprosto nekontroverzní). Ovšem moc by mě zajímalo, jak by byl v naší zemi přijímán, kdyby toho zlatého plešouna (a i ty další významná ocenění) nakonec nedostal... 80 % (16.02.2011)

Přehrávající a celkově nevěrohodný Táborský má naštěstí tak drobnou roli, že nedovede výsledný dojem takřka vůbec ovlivnit. A výsledkem je pěkný, neurážlivě sentimentální film, natočený podle tradičního schématu, které nemůže selhat. A to prosím není výtka, jen pouhé konstatování, proč podle mne nejde o nějakou filmovou superbombu. Vyčítám jen toho Táborského :-) (17.08.2007)

Po novém zhlédnutí tohoto notoricky známého filmového příběhu se nemůžu ubránit dojmu, že Svěrák už nikdy nepřekonal OBECNOU ŠKOLU - viděl jsem všechny jeho filmy, a ačkoli je mám rád, kvalit jeho celovečerního debutu prostě nedosahují. KOLJA je rozhodně velmi pěkný film, který člověka chytne za srdce univerzálně srozumitelným příběhem, krásnou kamerou Vladimíra Smutného a typickým svěrákovským humorem, ale po mém soudu je zde až příliš chyb a nedostatků, který celkový dojem snižují (věková blízkost Zázvorkové a Svěráka, která brání tomu, aby mohla být jeho filmovou matkou, spousta přehlédnutých moderních detailů, které se dostaly do mnoha záběrů a kazí celkovou autenticitu - za všechny budiž jmenován nepřehlédnutelný žižkovský vysílač v úvodní scéně, který byl dokončený teprve v roce 1992; vyloženě debilní mimochodem shledávám scénu, v níž Louka při zběsilé jízdě přejede železniční přejezd - na červenou a v autě z bakelitu, pochopitelně bez dětské sedačky - radši nedomýšlet, jak by taková do nebe volající nezodpovědnost dopadla, kdyby to ten idiot nestihl). Za sebe si i vzpomínám, že když jsme na tom byli tenkrát se školou v kině, nějak mi už jako dítěti nešlo do hlavy, co ty ženské na Loukovi vidí, a stejný dojem mám i po letech - nemůžu si pomoct, ale Svěrák mi jako sukničkář typově vůbec nesedí. Stejně tak u mě několik filmových vtipů vyznívá naprázdno - ne vše se prostě povedlo, resp. ne vše mi sedne, ale možná je to jen tím, že už jsem ten film viděl tolikrát. Za mě 4 hvězdy, doprovázené nově probuzenou nostalgií teď hned vidět aspoň pár dílů JEN POČKEJ, ZAJÍCI! (11.05.2015)

Snad jen Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (zejména Tmavomodrý svět a právě Kolja) lehce trnitá. Nepočítám jeho mladší počiny, které si mě zřejmě nezískají nikdy. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu rozhovorů scénárista Zdeněk Svěrák. Použil sakra správná slova. „Horší“ pak zvolil stárnoucí proutník František Louka do dotazníku po návratu ze Západu (Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.). A už se to s ním vezlo. Kdysi uznávaný violoncellista na sklonku umírající éry socialismu hraje na pohřbech, dává hodiny hudební výchovy a občas renovuje náhrobky. Nakonec odhodí zbytky své hrdosti a udělá něco, k čemu státní bezpečnost rozhodně není nakloněná. Čtyřicet tisíc se nicméně hodí: nejen na trabanta, ale i na maminčiny děravé okapy. A za pár dnů i na nové botky bezbranného dítěte, které vyženil. Silný nadějeplný příběh (laskavý i kalkulující) a vtipné dialogy zdobí tuhle látku stejně jako herecké výkony všech zúčastněných (včetně malého Andreje Chalimonova). Nutno připomenout i dokonalou kameru Vladimíra Smutného (spousta jemných detailů a nápadů) a přesnou hudbu Ondřeje Soukupa. Vytknul bych akorát kvapný závěr. Jinak radost, ke které se zase někdy rád vrátím. (27.09.2019)