Obecná škola

"Pojedeme vlakem! Kam? Na Žižkov. Polez. Teď bude písek. Co když nejede na Žižkov? Kam by to jelo? Tydle koleje vedou na Žižkov. (...) Myslim, že nejedeme na Žižkov. (...) Jsme zapomněli, že nákladní kolikrát nestavěj ve stanicích vůbec. (...) Kdybysme bejvali jeli na Žižkov, tak by to tam stejně nezastavilo, čili toho nemusíme vlastně litovat." (23.04.2014)

Svěrákova retrospektiva, z níž svítí inspirace vlastním dětským prožitkem na všechny strany. Zachycena ve vší bezelstnosti, s patřičným komentářem a atmosférou. Pro ty nás, kteří film viděli v dětství a dokázali se vžít do ústředního malého hrdiny, byla Obecná škola taková malá kultovka, která se hojně citovala (Rosenheim! Igor Hnízdo!). Pro mě tu byla paralela i čistě osobní - děcka ve filmu zažívají poválečná léta a přicházejí do styku s opuštěnou vojenskou technikou, jež jim slouží jako zdroj zábavy i úžasu, zatímco u nás v době premiéry zůstal opuštěný tankodrom, rovněž s řádkou opuštěné techniky, kolem níž jsme se často poflakovali. Nemiluj to. Příběhově není Obecná škola nic extra, ale subjektivní prožitek, humor, postavy a melancholicky nasáklá atmosféra odvádějí svou práci dodnes. (29.08.2020)

Třetí republika, období mezi nacistickou okupací a únorovým pučem, je velkou uměleckou výzvou a šancí zároveň. Z dosavadní tvorby se toho dochovalo minimum - v podstatě některé filmy končících čtyřicátých let a pak ideologické krváky komunistické éry či kontroverzní televizní seriály typu LET PŘELOMU. Skutečná atmosféra, hřejivost iluzí i nadějí té doby, zůstávala mimo pozornost. Je velkou zásluhou Svěrákových, že z příběhu své rodinné ságy dokázali doslova vypreparovat právě onu atmosféru, která tolik připomíná památný rok osmašedesátý. Jde tedy o příběh let čtyřicátých - a nikoliv padesátých, jak tu také někdo napsal - a to o děj z rané fáze té doby, v níž jsou trvalou součástí dětského světa živé vzpomínky na poslední dny německé okupace (tábor na Bohdalci, neklame-li mne paměť) a také na nástup rychle obměňovaných nových učitelů do postupně se obrozujícího školství znovuvzkříšené republiky. OBECNÁ ŠKOLA svou jedinečnost ovšem nezakládá na kronikářském pojetí této doby. Přetavené vzpomínky Svěráka staršího jsou vlastně srovnáním dvou mužských typů - exhibicionistického svůdníka a sukničkáře Hnízda (současně ovšem skvělého bohem nadaného pedagoga) a navenek nenápadného, na první pohled až přihlouple naivního a ústupného Svěrákova otce a režisérova děda. Tato mužná verze BABIČKY Boženy Němcové postupně krok za krokem v lyricky pojatém ději filmu usvědčuje domnělého hrdinu ze lži a skrývané zbabělosti, zatímco nenápadný pozitivní tatínek se neustále posouvá vpřed - až do role Svěrákovy životní inspirace, jíž se tento skvělý herec a nápaditý slovesný tvůrce nikdy nezpronevěřil (titulní postava VRATNÝCH LAHVÍ je se světem ŠKOLY až geneticky propojena). Libuše Šafránková, jedna z nejnadanějších českých hereček střední generace, se tehdy postupně přehrávala z dívčích a princezních rolí do divadelního světa žen střední generace. Její jímavá maminka, která - byť na okamžik - podlehne svodům Hnízdovy papírové svůdnosti, je stejně lidsky bohatou a krásnou osobností jako její manžel. Zhlédnout OBECNOU ŠKOLU tak znamená nejen důvěrně poznat naivně ušlechtilou část života Třetí republiky, ale i pochopit tajemnou laboratoř něžného svěrákovského mužství. Toho mužství, jehož slovy bez přestání již páté desetiletí prochvívá jinošský van stříbrného větru měsíce nad řekou, která zvoní do nočního ticha hukotem svého splavu. Mužství, bez něhož by život nejen ženský, ale vůbec lidský byl o tolik chudší a šedší. (02.12.2008)

Obecná škola představuje předčasný vrchol tvorby Honzy Svěráka, který si hned zpočátku nasadil laťku tak vysoko, že už ji přes veškerou snahu mohl později jen podlézat. Svěrákovi se povedlo sestavit skvělý štáb i ideální herecku sestavu a vyždímat z nich to nejlepší. Výborně pracoval s nostalgií po ztraceném dětství a účinným sentimentem, který přitom není přeslazený nebo falešný. Otec mu napsal věrohodné, atraktivní postavy, se kterými se divák může bez problémů stotožnit. Šťastnou ruku měl režisér i při výběru dětských představitelů, všechno mu šlape jako švýcarské hodinky. Je v tom kousek dětské naivity a klukovského šibalství a především úžasná retro atmosféra. Nemám důvod být skoupý a nadělím 95 % celkového dojmu. Jan Tříska sice natočil řadu výrazných rolí, ale do srdcí diváků se navždy zapsal jako svérázný učitel Igor Hnízdo. (29.12.2018)

(2x) ,,Jmenuji se... Igor Hnízdo!" Zajímavý, odlehčený pohled (nejen) na poválečné školství v Čechách. Kde víc než opravdická škola kluky baví hra na střílení z tanku a víc než příroda je fascinují mimo jiné zbraně, není divu ani nad zhroucením učitelky. Film obsahuje od počátku mnohé dnes již zlidovělé hlášky, přesto však působil na mne první půlhodinu trochu rozvláčně, vše nastupuje do těch správně rozjetých kolejích až s příchodem Jana Třísky coby Igora Hnízda. Teprve jeho přítomnost coby učitele - bývalého válečného hrdinu posadila s otevřenou pusou nejen neposlušná děcka ve třídě, ale určitě i spoustu diváků. Stejně jako o rok starším Vracenkám nechybí filmu vedle historického aspektu i ten nadčasový, skrytý například v tvrdém výchovním režimu, kterého je přes všechny výhrady v krajných případech zapotřebí přece jenom i dodnes (ve filmu ho symbolizuje nejen nechvalně proslulá rákoska, ale sesilňuje ho i vojenská uniforma učitele Hnízda se skrytou pistolí v opasku), ale třeba i v poznání, že není radno vždy před dětmi mluvit o každém nebezpečí ve velkém (,,Jenom je na to upozorníte, chtějí si všechno vyzkoušet."). Ve filmu se rodí typická poetika Svěrákovych filmů, i když přece jenom teprve rodí a zpětně navazující film Po strništi bos mi přijde v tomhle směru mnhomem víc propracovaný. Ale uličnictví a toulky Edy Součka a spol. jsou z tohoto filmu vedle postavy Igora Hnízda rovněž nezapomenutelné. Na celovečerní debut vynikající kousek! (90%) (21.07.2018)