Divoká planeta

Francouzské animované sci-fi realizované v československém studiu Jiřího Trnky? Vé své době zřejmě unikátní koprodukční záležitost svého druhu mě nakonec dokázala zaujmout i svým obsahem, byť přiznám se, že první polovina o láskyplnému vztahu k „zemskému“ človíčkovi na cizí planetě ze strany jeho dětské objevitelky na mě zapůsobila mnohem víc, než později naplno rozvinuta protiválečná myšlenka. Ta má sice rovněž hloubku, ale mi přeci jen připadala zpracována poněkud jednoduchým způsobem a děj v tomto směru bych uvítal mnohem víc propracovaný. Zajímavý futuristický svět tu byl, pěknou atmosféru tomu dotvářela jak nezvyklá psychedelická hudba, tak ty staré české poetické animace, ačkoliv zatímco jednou mi ta animace svou poetikou docela seděla, ve scénách, kdy vedle obyčejných pohyblivých kreslených obrázků došlo i na výraznější vizuální efekty (jakési výfuky, plyny či záření), nemohl jsem se ubránit dojmu, že to stihlo nekompromisně zestárnout i v rovině těch animací. Nevím, možná jen nemám úplně ty správné buňky na vnímání animovaných filmů, abych si mohl takovou Divokou planetu naplno užít. Ztráta času to pro mě určitě nebyla, zážitek na dlouhé vzpomínání však také ne a na víc, než ty nejsilnější možné 3 hvězdičky to zatím úplně nevidím, ačkoliv se snažím. [70%] (19.11.2021)

Na snímok treba mať tú správnu náladu a duševný stav mysle. Pokiaľ sú splnené tieto predpoklady, tak sa zážitok určite dostaví, v mojom prípade určite. Ide o alegorický príbeh plný metafor a symboliky vztiahnutý najmä na skrytú kritiku spoločnosti a akoby taký varovný prst, ktorý sa dvíha nad niektorými aspektami života ľudí. Slušný nadpriemer. 80/100 (22.11.2018)

Film mě ohromil svojí výtvarnou a vizuální stránkou - jako kdyby českoslovenští a francouzští výtvarníci a animátoři brali hutná množství lsd. Všichni ti roztodivný tvorové, rostliny, architektura ... prostě paráda. Dost mě ale zklamal velice uspěchaný a podivný závěr - přišlo mi, že jsem viděl tak maximálně první část dvojdílného filmu. (26.03.2012)

Šílená fantasmagorie, ke které jsem si nenašel cestu, a měl jsem i dost problém to vůbec dokoukat. Jistě, ten film je doslova gejzír fantazie a místy je vizuálně velmi nápaditý, ale celé je to prostě tak moc odtržené od naší reality, až mě nebavilo na to koukat. Jinému se to ale může trefit do chuti. (11.05.2019)

Mnohými vytýkané nedostatky uznávam, avšak k poetike pulpových kroník Roberta E. Howarda a jemu podobných, na ktoré La Planète sauvage nadväzuje mimo iného čiastočne i graficky, neodmysliteľne patria. Lalouxova "jednohubka" snáď najväčšmi pripomína Almuric, pohlcujúce dielo, ktoré pozoruhodne dobre ukrylo rozprávačské lapsusy za muskulatúru, genderovú/sexuálnu otvorenosť a fantasknú premisu plnú nápadov. René Laloux však dokazuje, že pero je silnejšie meča a preto vsádza na alegóriu stále nie až tak dávnych hrôz, ktoré nám v takto nastavenom zrkadle iného sveta ukazujú ten náš. Myslím, že nedopovedanosť mnohého ešte prehlbuje vzťah k historickej skutočnosti, lebo to zvyšné si dopĺňame sami - a takéto povzbudenie diváka k aktívnej participácii na myšlienkovej rekonštrukcii si cením. Miestami však nešlo onu neohrabanosť - a zastaralosť - necítiť. 75% (22.02.2015)