Schůzka se stíny

Také jsem chtěla pracovat jako archeolog. Děsně mě lákalo hrabat se v zemi nebo písku. Ovšem, archeologie není jen o nějakém hrabání. V tomhle filmu slouží archeologie jen jakási berlička, o kterou se opírá příběh, i když základním kamenem je Radoslav Brzobohatý a Jana Brejchová. Ilja Racek zde pronáší jednu životní pravdu za druhou. Hudební doprovod filmu je opravdu strašný. Působil až moc šíleně. Kdybych ho měla poslouchat delší dobu, tak se zblázním. Zvláštní film, který se dá jen těžko popsat. (03.05.2011)

Nesmírně silné téma pomíjivosti člověka a jeho hledání místa na zemi, téma strachu ze smrti a touhy tu po sobě něco zanechat, třeba otisk dlaně, a do toho přitom ta nebývalá lidská krutost. Svým způsobem je to detektivka, kdy teprve závěr nám odhalí "vraha", resp. vrahy. A je to pro mne závěr podobně silný jako u Tlumočníka. Vše se spojí a vše je vysvětleno - zpětně i jeho vztah k ženám, zvířatům a vlastní ženě a proč neměl děti, proč pořád musí otevírat okno... Možná škoda, že není dořečena linie ukecaného archeologa, který za svůj cynismus schovává svůj strach, dokud nezjistí, že z labyrintu existují i jiné cesty. ten film je dokonale promyšlený - nenabízí jen temnotu, jak by se nabízelo, ale promluvami doktora v Kačerově podání i důvody, proč žít. Moc se mi líbilo to o koruně stromu, že ta je důvodem a smyslem kořenů. Nebo když si hlavní postava čte o nutnosti naději, jak před jeho oknem přejde slepec. Je tam toho ale daleko víc. Důvod, proč nehodnotím plným počtem, je v té road movie části. Sice se mi líbí tehdejší nonstopáč s klobásami, ale třeba návštěva u bratra, Pavel Nový s melouny apod. je tu navíc a rozbíjí to soudržnost děje, navíc jen opakuje již řečené. Jinak o atmosféře a dokonalé hudbě a hereckých výkonech asi nemá smysl se zmiňovat, to je zde na velmi vysoké úrovni. (09.05.2022)

Taková částečná příprava na ZÁNIK SAMOTY BERHOF, ve které mne dostal nejen Jiří Svoboda svou režií, ale hlavně Jozef Revallo jedinečnou hudbou, což je jeden ze silných základů atmosféry i v tomto snímku. Střet dvou poznamenaných duší, které nemusí mluvit, a přece si rozumí. Zde není potřeba slov. Jakákoli vzpomínka je více než ničivá a ve světě, v němž oba právě teď žijí, je to skoro nepřekonatelná překážka, vyvolávající nejistoty vlastní existence. Byli na místě, kde už nic není, prázdno a smrt. Vrátili se a nyní hledají onen důvod k návratu. Naprosto skvostné filozofické výklady na několika úrovních. Rackův postarší realista a svůdník, který si rád popije, ze sebe chrlí skutečně perfektní myšlenky. A zase na druhé straně Jan Kačer a jeho terapie přítomnosti, založená na jsoucnu a pouze na okamžiku, který vnímáme. Budoucnost a minulost jsou jen bludy. Existuje pouze přítomnost. I když ke konci film lehce ztrácí počáteční tempo a brzdní mě v plném počtu, nemohu jinak než doporučit. (30.10.2013)

Filmy Jiřího Svobody z let osmdesátých jsou ihned rozpoznatelné hlavně kvůli dvěma faktorům. Za prvé hudba Jozefa Revalla, jenž od prvních tónů výrazně stylizuje obraz, což je druhá stránka a to kamera Vladimíra Smutného, díky níž si připadáte jako by jste byli součástí filmového příběhu. V tomhle tom byl Jiří Svoboda v osmdesátkách jedinečný. Škoda, že se stoupajícím věkem se všechna tahle jeho jasná identifikace vytratila kamsi do nenávratna. Schůzka se stíny vypráví o lidech, kteří se věnují archeologii a dvě postavy zjišťují, že mají něco společného, nějaký temný závan minulosti z koncentračních táborů, ve kterých oba zažili a přežili peklo. Jiří Svoboda natáčení pojal vcelku expresivním způsobem, kdy se hlavním postavám vracejí vzpomínky z hrůzné nacistické doby, nasnímané různými flashbeky. V hlavních rolích excelují Radek Brzobohatý a Jana Brejchová, další skvělou partii zahrál Ilja Racek, který neustále nutil hlavního hrdiny do pití a do rozhovorů a filozofickými myšlenkami doslova perlil. Zvláštní a těžko uchopitelný psychologický snímek, vypovídající o hrůzách ve válečných lágrech, které si lidé prožili a nesmazatelné následky z nich navždy změnily jejich povahy a chování. (25.05.2019)

Zpočátku jsem z toho byl docela zmatený, jelikož to celé začalo silně mysteriózní atmosférou, která mi trochu připomněla Prokletí domu Hajnů a do toho jsem sledoval nějaké střípky čehosi. Čekal jsem cokoli, ale něco takového fakt ne. Naštěstí se mi to postupně celé skládalo dohromady, takže jsem se dočkal celkem dost zajímavého psychologického příběhu, u kterého nejvíc fakt dělá ta atmosféra, která to celé povyšuje někam úplně jinam. Celkově si sice nedokázala udržet moji pozornost po celou dobu a i od konce jsem čekal krapet víc, ale i tak si celý ten film určitě někdy rád zopakuji. Třeba mi to pak bude připadat ještě promyšlenější než teď. Jinak tu hodně taky dělá kamera a hlavně hudba, kvůli které především se atmosféra toho filmu ubírá kamsi do jiné dimenze... Btw, celkem by mě zajímalo, jestli Svoboda zůstal věrný tomu svému stylu až do současnosti, ale trochu se obávám, že moc ne... Slabé 4* (28.11.2021)