Balada pro banditu

Straka v hrsti nebo tohle, stejně je to všechno stejná pakáž. Revoltující "omladina" na několikerý způsob... Aneb jak poznamenala Iva Bittová, Balada pro banditu je film pro pamětníky, památka na jednu hru Husy na provázku, které se ovšem přiblížila jen velmi volně a víc nic. (02.12.2009)

Mimořádně zdařilá filmová adaptace jednoho z nejlepších divadelních představení malých forem sedmesátých let v jednom celku zachovává celou tehdejší subkulturu mladé generace v jejím výrazném - stále celočesky poněkud nezaslouženě podceňovaném - brněnském provedení. Moravská paralela pražského centra, která se dále vyvíjela až ke KOLOČAVĚ Ulrychových, dalších výrazných osobností jeho brněnské alternativy, je doplněna dnes zapomenutou veličinou českého sborového zpěvu - Vysokoškolským uměleckým souborem - a trampský akcent je zvýrazněn Zelenáči, jednou z tehdejších předních trampských skupin. Prolnutí rusínské předlohy s výraznou lokalitou západního pohraničí a jejím neobyčejným geniem loci dále dotváří tuto nevšední kulisu avantgardního divadla. Z této základny - kombinace malé divadelní formy a trampského potlachu ve stylu PORTY - vyrůstá i hraný film. Sísovou předností bylo jak zvládnutí hudební složky (nevšední bratr až příliš angažovaného pěvce normalizace Miloš Štědroň), tak osobitých textů, jež je možno oprávněně považovat za Uhdův umělecký vrchol, tak její - rovněž mimořádně nevšední - propojení do celistvého uměleckého tvaru, který zachoval pro budoucí časy lidské i umělecké počátky tří výrazných představitelů vznikající generace - Polívky, Bittové a Donutila. Někdejší bratislavskobrněnská paralela pragocentrismu v nejhlubší normalizaci (doba vystupňování brutálně vedených kampaní proti disentu a až neuvěřitelného prznění charakterů ve velkém) byla silným a očišťujícím světlem v temnotách. Světlem, které k nám právem září i dnes. (28.08.2007)

Bravurně zdramatizovaný a zhudebněný Nikola Šuhaj loupežník, zinsconovaný pro film, s partou divadelníc herců, kteří jsou sehraní jedna báseň. Klasika československého divadla a filmu. Když jsem nedávno viděl Morávkovu divadelní verzi v Arše, musel jsem odejít v půlce, tak jsem byl zklamán. Zdá se, že ten film tu starou kvalitu nějak zafixoval a pokoušet se o nové inscenace není šťastné. Podobně jsem to měl s Petrolejovými lampami v divadle Na Jezerce, kde to režíroval Herz, autor úžasných filmových Lamp. Měl jsem pocit, že dnes vykrádá sám sebe. (17.07.2007)

Odkojená brněnským divadlem na provázku nemohu a ani nechci dát více. Kdo viděl divadlo pochopí, kdo ne, má smůlu a přišel o něco, co se nedá popsat. Filmové zpracování sice vtipně zasadilo děj do přírodního amfiteátru, na překrásnou Pálavu, ale kouzlo divadelního představení jako takového tím zmizelo. Děj se rozpadl a ublížilo mu to, rozbila se soudržnost, která v divadle v té době nedovolila dýchat. Ovšem pamětníci Polívkových pantomim a nejen jich si alespoň díky tomu mohou zavzpomínat. Vůbec provázkovský ansámbl tehdejší doby byl špičkový. Děkuji Bohu, že se má studentská léta překrývala s jeho nejlepším obdobím. Bolek nebyl okoukaný, zářil, divadlo s ním stálo a padalo. Donutil nebyl - vážně - nebyl tlustý (i když kila navíc měl vždy a jako Nikola mi tím moc neseděl) a nelezl odvešad v rádobyvtipných kreacích. A když zpíval – živě – ani tak nevoní – tak jsem Eržice vážně záviděla…Bittová mladinká a ještě zpívala, neječela. (jen a jen můj subjektivní názor!!!) Láska k Jirkovi Pechovi ani po letech a vypitých lahvích (jeho, ne mých) nedoznala žádné změny. Kladem filmu oproti divadlu je Gustav Opočenský, toho mám strašně ráda a zas tak často vidět nikdy nebyl, aby se okoukal. (A Pavel - syn – je navíc kamarád, jenže tatínka jsem měla ráda dávno předtím a víc). Balada pro banditu je krásná, zpěvná, nostalgická. Pan Uhde se nám za co stydět! (23.05.2008)

Film, který by objektivně byl tak na tři hvězdy, ale on je výpovědí o brněnské plotně 70. let a jako rodilý Brňák v tom filmu cítím celou tu nostalgii té doby. A samozřejmě velkou roli zde hrají písničky, ty povyšují film (a předtím divadelní hru) o hodně výš. Nabízí se srovnání s Koločavou od Ulrychů nebo později s albem Tomáše Kočka, ale to ponechám renomovanějším a vzdělanějším. Osobně je pro mne prostě film něčím jako albem vzpomínek na tu dobu, na ty herce, zpěváky a komedianty, z nichž někteří už nežijí, na jejich bohémské večírky, a proto filmu odpustím mizernou dramatickou linku i některé podivné střihy. (25.09.2017)