Slovo

Mysteriózní adaptace románu Kaje Munka se odehrává v polovině dvacátých let minulého století na dánském venkově, kde dává strohou formou, ale výstižným obsahem pohlédnout na plejádu archetypů: počínaje vědeckým ateistou, prostým bezvěrcem, dále věřícím odpadlíkem od oficiálního náboženství, křesťanským duchovním, až po vyšinutého teologa trpícího velikášskými bludy, vystavěnou podle jejich postoje k duchovní víře a důvěry v nadracionální principy. Tito lidé, rozcházející se ve svém přesvědčení, jsou později spojeni tragédií jedné z rodin a v rozhodujícím okamžiku společnou vírou dosahují jejího naplnění. Výklad této události po bezmála dvou hodinách přísně racionálního příběhu je pochopitelně nejednoznačný a vzhledem k charakterové diferenci postav i neadresný. Na rozdíl od Bergmana, který se ptá po smyslu víry, Dreyer se zdá být o smyslu přesvědčen a spíše se táže po způsobu. (01.12.2005)

Film, který je určen skutečně primárně věřícím, a ateistům může dát maximálně jakousi zvláštní variaci na téma Romea a Julie (což ani tak samo o sobě není špatné). Vadí mi u filmu ona divadelnost, ačkoliv kameramanské záběry jsou často úchvatné, ale v podstatě se to odehrává ve dvou místnostech, což mi chvílemi přišlo krapet ubíjející. A také si nemyslím, že film skončil nějak dobře vzhledem k tématu. Které je určeno věřícím, respektive daleko spíše těm, kteří se za věřící považují, a to včetně různých farářů a reverendů. Zarazila mě vlastně už na začátku výzdoba zdí na statku - v kuchyni visí obraz snad Darwina, možná Tolstého, v pokoji obraz výjevu z Božské komedie, mluví se o Kierkegaardovi, ale nikde nevisí jediný kříž, jediný obraz Krista. A i ve chvíli, kdy se Inger chce pomodlit k Bohu v kuchyni, je její modlitba přerušena poněkud neomaleným vpádem dědy. Ale ani u "těch druhých" (protože se zde autoři úzkostlivě vyhýbají tomu, aby bylo možné jakoukoliv církev nebo hnutí identifikovat) na zdi nevisí kříže. Vybavil jsem si červené koutky v domech, které bývaly a jsou nejen u pravoslavných (jakožto takový malý ikonostas), ale i v našich českých chalupách společně s klekátkem. Ostatně to můžete vidět ve kdejaké expozici starých chalup a roubenek vevnitř. A s tímto vědomím mne pak pobavilo, jak tvůrci zasadili symbolicky jediný kříž za celý film do krajiny, zhruba doprostřed cesty mezi oběma statky. K pravoslaví ten film mimochodem ale odkazuje i tématem jurodivosti, kdy ten jediný skutečně věřící je pokládán za blázna. A ostatní se mezi sebou malicherně dohadují, buď, kdo lépe věří, nebo jestli uzdravil Bůh, či doktor. Nakonec je jasné, že celý film stojí na dvou citátech z Bible, které se ve filmu přímo neobjeví - "Nechejte maličkých přicházet ke mně, neboť jejich je království nebeské." a "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko, řeknete této moruši vykořeň se a přesaď se do moře." Ostatně to Jan ke konci řekne jasně: " (Dokud nepřijde dítě.) Zatímco ostatní vedou plané, filozofické tlachy tam, kde je potřeba skutečně srdce a láska. Přemýšlejí, proč je člověk zkoušen, aniž by je napadalo se zeptat sami sebe, co oni dávají skutečně Bohu a lidem kolem sebe? Ale naštěstí alespoň jeden z nich si po čtení z Bible a citátu "Milujte své nepřátele, čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí." něco uvědomí... Ale pořád je to jen první krok z toho marastu sebeuspokojení nad svou platonickou a povrchní vírou (jak to nazve Jan hned při svém prvním útěku a "kázání" na hoře.) (24.02.2024)

Čekal jsem pořádnou porci bergmanovských pochyb, nejistot a otázek. Toho se mi dostalo v míře vskutku vrchovaté, ale stejně mám po zhlédnutí snímku chuť minimálně podat přihlášku do semináře. To pochopitelně především díky závěru, pro nějž je označení hypnotický zcela nedostačující. Interpretací by bylo - mně se nejvíce líbí ta o nezlomné víře malého dítěte a jako jedno z hlavních témat vidím problém víry a modlitby brané jako pokus, jako co když třeba? Snímek, který působí jako balzám na duši unavenou zmatky, otázkami a pochybnostmi. (29.06.2006)

Slovo. Slová. Plynú pomaly, ako sa pomaly pohybujú aj postavy. Zvláštny príbeh, mysteriózne pomalý, uvážlivý, inokedy emotívny a temperamentný v narábaní s láskou a s vierou v Boha. To je hlavná idea tohto nevšedného príbehu. Viera v Boha, narábanie s ňou, pochyby, zmier, odpustenie... Dreyer je silný v nastavení scény, pohybu hercov a kamery a dokáže vytvoriť veľmi sugestívny pocit. Má skúsenosti s nemou érou a snímok pripomína filmárske postupy tej doby. Samozrejme, oživujú ho práve dialógy, a tie slová sú niekedy nekompromisné. Ubližujú, zraňujú, ale v mnohých prípadoch dávajú nádej. (28.04.2013)

Víra je buď fanatická, posedlá nebo šílená, a nebo žádná. Tak to je, a kdyby to bylo jediné poselství tohoto filmu, stačilo by. Ale je tu mnoho navíc?: nádherné fotografie, krásní, přesvědčiví a sympatičtí herci (včetně pastora i doktora). A především genius Theodora Dreyera, který divadelní hru Kaje Munka, převedl do jiného formátu, v němž zůstane až do "dalšího příchodu Krista", abychom zůstali ve filmové terminologii. Když se dívám na tento film (nebo na jiné Dreyery filmy) uvědomuji si, kolik (i současných) režisérů jsou mu zavázáni, a tím nemyslím jen Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Kromě obrazové kompozice je třeba vyzvednout i kompozici mužské části Borgenů; každý jiný, ale přesto všichni patří sobě a k sobě. Stejně tak vzájemný vztah Johannese a jeho malé sestřenice tvoří po celý film jeho tušenou páteř. Pozn. 1: Mezi komentáři jsem našel jeden, který je rozhodně je k zamyšlení (Bebacek ****): "Nemůže být pro mě geniální něco, čemu sama nevěřím." Nesdílím ho, navíc se domnívám, že geniální může být je to, čemu nevěřím. Pozn. 2: Uvedení Sørena Kierkegaarda jako zdroj Johannesova pomatení mi nepřipadá moc vhodné. (18.02.2017)