Dámský gambit

Hm, hm, vidím, že náš největší zdejší expert ve skákání proti zdi a velevážený pedagog FAMÚ (Facebukake Akademie Masturbačních Úchylek) je i největším expertem v leštění pěšců v zatuchlém pokojíčku. Nepochybuji, že mistrovský zvládá i další „mentální sporty“ a dozajista dokáže vyhonit nejmíň tak tři minuty pod par. To já vám povím skutečný příběh. Začalo to v mých čtyřech letech, kdy mě můj dědek z matčiny strany, sice už téměř senilní, s posledními dvěma zuby v držce, avšak s nějakými osmi tisíci nadrcenými partiemi pořád v palici, mlátil u šachovnice srolovanými novinami po hlavě se slovy „Dej ty paprče z teho krala, bo ti fak jednu jebnu“. Nebo „Kolikrat ti mam, kurwa, řykať, že kuň tahně enem do el! Něviš, co je el, neboco???!!!“. Načež po mém pravdivém a nesmělém „Ne“ následoval další výprask tiskovinami v závěsu s prskavou filipikou „Ze mě si, kurwa, standu robiť něbuděš!“ A po takovýchto ultimativních lekcích „Šachuj nebo se nech umlátit!“ jsem se raději do roka naučil číst a do dvou let zvládal tu figurální prudu natolik, že mě pak půlku základky vozili jako cvičenou opici po různých turnajích. Tam mě vždycky posadili naproti nějakému škaredému, vycukanému a bezesporu pravidelně šikanovanému psychorovi, který mě s obsedantní kompulzivitou kradmě sjížděl opravdu děsivým LMD pohledem a když prohrál, zafuněl, až mu z rypáku vyjel sopel, hystericky praštil do stolku a podivně klátivým během se beze slova oddementil kamsi do zákulisí dýchat do sáčku nebo se vztekle zahryznout do pryžové hadice. Narazil jsem třeba i na jednoho, co se při matu pochcal. Prý to dokonce bylo nějaké neporazitelné zázračné dítě. Paxem ale někdy kolem třináctého roku zjistil, že jsem celkem pohledný, sociálně bez problému zapadnu kamkoliv a netrpím OCD, autismem, aspergrem ani jinou pervazivní nebo dezintegrační poruchou, jejichž záchvaty bych potřeboval tlumit nutkavým přesouváním pinčlíků po startovním praporku. Také jsem tenkrát přišel na to, že je daleko zábavnější nutit pokládat atraktivní prsatice místo nehezkých uhrovitých ufonů, strkat střelce do štěrbin než do gambitů, tlačit do defenzivy výhradně královny večírků a držet je pak místo strategicky rozmístěnými figurkami v šachu pérem, tudíž jsem se jim na tu hru asociálních králů zvysoka vysral. A ano! Anička Krejčí-Radostná je seksy! S igelitkou z Billy přes hlavu. Bez ní, navíc do obludnosti dotažená odporným mikádem, je odpudivější než cigánské hračky a chybí ji na obou stranách fretčího xichtu asi tak cenťák, aby měla oči na spáncích. Ale to je také pro tyhle kvasimódovité autistické nešuky úsměvně příznačné a vlastně i zcela přirozené, že s gustem masturbují nad mutantdívkami z Fekálboye a ze sklepních lig. Nicméně herečka je to naprosto VY-NI-KA-JÍ-CÍ a tu asociální psychoškvíru vystřihla tak skvostně, až by jeden klidně věřil, že je autistka i ve skutečnosti a má nějaké to ELO i mimo vinyl. Navíc je Frank naprostý génius a uplácal pro Netflus až nevhodně dokonalý a komplexní seroš, nejen zajímavý, dramaticky přikovávající a šachově strhující, ale hlavně se všemi těmi perfektně napsanými a typově úžasně obsazenými šacholabily, nacidozorci a patochovanci ze sirotčinců, stereotypním předměstským životem otrávenými ochlasthospodyňkami, jakož i s detailně vyňuňanou šedesátkovou retrovýpravou. Nadstandardní povyražení! (01.11.2020) (méně) (více)