Ma Rainey – matka blues

Filmová výzva, žánry - Hudební. Domníval jsem se, že tam bude příliš mnoho hudby a zpěvu a málo slov. Bylo tomu přesně naopak - divadelní předlohu lze cítit od prvních minut a smršť dialogů na sebe nenechá dlouho čekat. Panuje mezi nimi značná nevyváženost. A utkvěl mi jeden silný monolog, ten je v podání Chadwicka Bosemana vskutku oscarový. O hereckém mistrovství Violy Davis nepochybuji, takže i její nominace je logická a oprávněná. Stejně tak rozumím tomu, že mezi nejlepší filmy tento snímek zařazen nebyl. Tři hvězdičky jsou adekvátní. (17.04.2021)

Pre bežného diváka môže byť problém, keď sa postavy bavia o niečom, čomu môže rozumieť iba človek od fachu. Mnoho hudobného žargónu urobilo z tohto filmu ťažkopádnu záležitosť, čo sa týka dialógov. A teplé tanečky zmachlenej Violy ma tiež neoslovili. No Chadwick Boseman dostane zrejme oscara. Pri všetkej úcte ale len preto, že zomrel a mal správnu farbu. (20.12.2020)

(1001) O filmu jsem předem nevěděla nic, kromě toho, že byl Chadwickův poslední, a tak jsem mylně předpokládala, že to bude "tradiční" Ma Rainey biopic. A tak mě potěšilo, že skutečný formát se drží jednoty místa, času, děje k hloubkovému prozkoumání jedné konkrétní situace, což je (pro mě) vždycky zajímavější než letem světem něčí celý život. Ale zároveň to s sebou nese ten risk, že se celková eskalace emocí vymkne proporcím situace, ve které se odehrává. Což se tady (opět, v mých očích) bohužel stalo. Film není jeviště a některé situace by prostě potřebovaly mnohem víc času, aby na filmovém plátně mohly dospět do určitých bodů. "Show, don't tell" tady přirozeně vůbec nedostává šanci (s výjimkou zavřených dveří) a v rámci kontextu mám limit, kolik vylévání srdce dovedu přijmout, než se k uměleckému dílu otočím zády, protože se sama potřebuji vydýchat. Osobně bych byla ráda, kdyby ostatní členové kapely dostali víc prostoru, protože Cutler a Toledo byli parádní a vzduch kolem nich jiskřil. Toledova píseň o omáčce a zbytcích byla pro mě vrcholem filmu. Plus tedy trpká poslední scéna. A to proto, že nevyslovovaly svou myšlenku napřímo, ale probouzely k přemýšlení. (23.01.2023)

jelikož jsem nevěděl,že jde o film podle divadelní hry,tak sem vzhledem k názvu čekal něco jiného než konverzačku,která se 90% stopáže odehrává v jednom domě (popřípadě ve dvou místnostech),ale když se mi podařilo přizpůsobit a přijmout tuhle formu,docela sem si tenhle kousek užil.Dialogy jsou totiž většinu času velmi dobré,některé překvapivě vtipné,některé naopak silné a smutné bez toho aby šustily papírem.Hudba je také velmi dobrá,jen by jí mohlo být trochu víc.S herců to pak táhnou na první pohled k nepoznání nalíčená zlatozubá Viola Davis a hlavně Chadwick Boseman.Ten tady potvrdil,že nebyl jen Black Pantherem,ale byl opravdu dobrým hercem,který bude chybět...70% (19.12.2020)

"This would be an empty world without the blues. I try to take that emptiness and fill it up with something." ____ Tuhle optimistickou rošádu nelze signifikantně definovat jednoduše, ale já bych osobně tuto filmovou verzi teatrálního dílka 'Ma Rainey's Black Bottom' identifikoval jako hédonistickou derniéru a pokornou rozlučku s Chadwickem Bosemanem, velmi talentovaným afro-americkým hercem, jehož brzká smrt musela emočně zasáhnout i člena KKK - o globálním a kulturním impaktu nemluvě. Snímek 'Ma Rainey's Black Bottom' totiž slouží jako submisivní pocta determinující kulisy tzv. golden age éry blues a černošské muziky v úzce subjektivně diegetickém časoprostoru, a v komparabilitě tvoří velmi excentrickou muzikální retro serenádu, která efektivně exponuje na participovaných dialozích, interiérových pasážích, a modestně komorním zázemí - přeci jen jde o plnohodnotnou adaptaci stejnojmenné divadelní inscenace, jež je navíc ověnčena prestižní Pullitzerovou cenou. Chadwicku Bosemanovi, který se zhostil ambiciózního entuziastického trumpetisty a lze říct že je jakýmsi středobodem, excelentně herecky sekunduje Viola Davis, bohémská múza se zlatým úsměvem, a v onom éthosu bluesové extravagance ztělesňuje sebevědomou emancipaci a neobyčejně osobitý šarm s nímž si každou danou scénu legitimně krade pro sebe.... Z hlediska poměrně konvenční formy není snímek arbitrárně ničím výjimečný - dějově též, jelikož narativní rovina lamentuje na monotónní notě - no a antiklimatický závěr dekonstruuje celkový dojem - zato finální scéna rafinovaně parafrázuje ono kulturní vykořisťování černošské muziky bělochy. Ale kolem a kolem se může tato netflixovská jednohubka určitě řadit k těm víceméně kvalitnějším reprezentantům letošního filmového roku.... // VERDIKT: 7,3 nedotknutelných mokasín z 10 // (22.12.2020)