Želary

Pár much by se našlo - tenhle styl moderní české kinematografii ale celkem sedí a nebudu se tolik zlobit, jestli jí ještě nějakou dobu vydrží. Možná by neškodilo nasazovat více neokoukaných váří. Nic proti Jaroslavu Duškovi, ale začíná ho být poněkud příliš. Na druhou stranu sázka na jistotu v podobě rozkošné roličky Jana Třísky vyšla na jedničku a jeho svérázný horal byl možná i nejrázovitější a nejsympatičtější figurkou celého filmu. Na snímku je poznat, že čerpá ze silné předlohy a její potenciál nebyl rozhodně promarněn - neříkám, že by to nešlo ještě o něco lépe. (02.01.2006)

Romanticky tragická love story ve stylu horalském, zabalená do obalu nacistické okupace a pronásledování. Funguje to bezvadně. Vidíte obal, rozbalíte, vychutnáte, přejíte se a zabalíte zpět do obalu, který se náhle objeví znovu na stole. Tak jako cukrář nedochutil cukroví něčím navíc, tak tento snímek není ničím výjimečný. Naopak. Jednoduchost a kýčovitost jsou zde základní ingredience. Musela, nechtěla, přizpůsobila se, potom možná chtěla, pak teda hodně chtěla a nakonec, aby bylo tragické dílo dokonáno....no, však uvidíš. Jsou zde hodní i zlí, trestající a spravedlivě potrestaní i společně pronásledovaní. Mé pocity z celého vyústění? Absurdní i paradoxní. Překvapivé, rychlé i hrdinné umírání a nakonec poslední hřebíček s nálepkou - zpátky do minulosti. Všechno brát s humorem a bude dobře. Skutečně jsem nepochopil délku filmu a nebýt A. Geislerové, hodnotil bych snad ještě o stupeň níže. (10.05.2014)

Po prvním zhlédnutí jsme nebyli úplní kamarádi. Pár chybek jsem našel, na něco (vlastně úplně zbytečně) upozorňoval. Dnes asi po čtvrté náhodné televizní projekci považuji Želary za jedno z nejlepších českých dramat posledních let. Těch odehrávajících se na pozadí druhé světové války možná vůbec nejlepší. Trojan debutoval hned po revoluci, pak producentsky uvedl v život několik velmi kvalitních kousků kamaráda Jana Hřebejka, a na režisérskou stoličku se vrátil až po dlouhých letech. Léta páně 2003 to ale stálo za to. Začíná to jako stylové protektorátní retro, končí jako silná romance z nehostinné doby vyzrálého tvůrce. Prostě tak to vnímám já. On, nevzdělaný venkovan, se vedle ní stává rovnocenným partnerem, ona, rozmazlený fracek, se naučí vyrovnat se všemi šrámy a začne myslet i na druhé. Svět horských Želar je díky tvůrcům barvitý i živelný zároveň, díky castingu tu máme hned několik výtečných partů (vyjma spontánního ústředního dua třeba dětské postavy i Donutila, naopak škoda, že pole rychle vyklidí režisérův bratr Ivan nebo Jan Hrušínský). A Ostrouchova hudba? Ta se jen tak neoposlouchá. (23.06.2014)

Mestský život versus vidiek na krásnom tanieri všezeleného prostredia niekde v slovensky znejúcej dedine pod lesom – točilo sa na Kysuciach a na Orave. Meštiakovi môže trvať zvykať si na kadibudku, hoci lepšie kadiť v drevenej búdke než sa zosrať z nacistických bytových prehliadok niekde v meste. Zatiaľ posledný z českých filmov nominovaných na oscara, a to už prešlo skoro dvadsať rokov. Vidiecka idylka sa tu snúbi s krutou realitou alkoholizmu i tyranie. Mám pocit, že toto ostalo na dedinách dodnes. Dve hodiny balady skončia krutou vojnovou realitou a z toho finálneho emocionálneho pocitu udeľujem vyššie hodnotenie. (06.01.2021)

Nebylo to špatné, ale pak přišel neuvěřitelně zprzněný závěr, ze kterého mám pocit, že najednou došly peníze a muselo se narychlo během dvou hodin natočit, sestříhat, vypustit do světa. Nevím, jestli je to tak v knize, každopádně děj Vás připravuje na zcela jinou závěrečnou konfrontaci, než k čemu nakonec dojde. Co nám ten příběh tedy měl říct, když tam nedojde k žádnému rozhodnutí, na které jste zvědaví? Zbývá jen ten vedlejší záběr filmu, že horalé jsou rovina chlapi, které vedle sebe chcete mít v čase nouze, ale to šlo odvyprávět jinak a líp. (15.01.2008)