Dvě Angličanky a kontinent

Je mi ľúto, ale filmu, pri ktorom som sa nudil, nedokážem dať viac ako tri hviezdičky, aj keby bol od najslávnejšieho režiséra. Nechcem obsah filmu vulgarizovať až na úroveň, že mi pripomína detský šlabikár (Mama má Emu. Ema má mamu. My sa máme.), ale v knižnej podobe by bol pre mňa určite stráviteľnejší, než vo filmovej. Príliš som celý film vnímal literárnosť predlohy. Okrem toho mi to pripadalo príliš staromódne a odťažité. Iba okrajovo ma zaujíma charakter vzťahov spred sto rokov a preto sa nemôžem stotožniť s vysokými hodnoteniami tohto filmu, i keď ich chápem. (10.07.2013)

V životě musíme často řešit různá dilemata, třeba ohledně filmů, potažmo jejich hodnocení. Vím, že Dvě Angličanky by z objektivního hlediska zasloužily čtyři, možná pět hvězdiček. Byly v nich scény, při kterých jsem slyšel vlastní dech, i scény, při kterých jsem dech zcela zatajil. Minimálně prvních dvacet minut jsem si opravdu užíval Truffautův um využívat nenápadně a přitom tak působivě sofistikované filmové řeči. Dokázal jsem ocenit přítomnost sebeironie pramenící z vypravěčova komentáře, jenž veškeré dění vtipně glosoval. Postupně mě však film začal utvrzovat v tom, že krom pěkné režie a komentáře nemá co nabídnout, nebo spíše že nedokáže nabídnout nic jiného, než nabídlo množství předešlých adaptací historických románů. Claude má rád Muriel, Muriel nemá ráda Claudea, Claude nemá rád Muriel, Muriel má ráda Claudea, Claude má rád Annu, Anna má ráda Claudea, ale ne na dlouho – tohle jako náplň dvouhodinového dramatu? Hodnotit srdcem, hodnotit hlavou? Shrňme si fakta: Režie OK, i když dost odměřená, herci velice dobří, i když některé – knihou příliš poznamenané – věty vyslovovali jen s obtížemi, kamera solidní, hudba minimální, nuda maximální. Co s tím? Co s tím jenom udělat? Dát tomu jen tak, pro potěchu oka, ty čtyři hvězdičky, nebo být upřímný a tedy nemilosrdný? Zvolím střední cestu. 60% Zajímavé komentáře: DaViD´82, liborek_, sportovec, GintrWinkr (16.11.2006)

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

Truffautův nejosobnější film, natočen krátce po jeho léčbě klinické deprese, která byla vyústěním velmi bolestného rozchodu s Catherine Deneuve. Svému hrdinovi Claudeovi vložil do úst slova, která pravděpodobně vystihují jeden z důvodů, proč tento další snímek podle Rochého novely vůbec vznikl. „Cítím úlevu. Když jsem knihu psal, byl jsem nešťastný. Teď se mi zdá, jako kdyby místo mne trpěly postavy příběhu.“ Každý emocionálně založený člověk, který někdy vášnivě miloval nebo si prošel krutými útrapami v nemoci zvané zlomené srdce, jeho vzkaz vyrozumí. Nádherný, esenciální film. Pro mě jeden z jeho nejlepších. (17.09.2011)

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)