Rodinný krb

Manželské drama s komediálními prvky, vlastně běžný život u "rodinného krbu". Z francouzštiny se pojem "follie a deux" (bláznovství ve dvou) ujal pro tzv. indukovanou duševní poruchu, při níž si blízcí lidé (zde manželé) předávají své bludy, přičemž jeden blud budí další, ještě pomatenější. Může to začít Rudolfem Nurejevem, pokračovat Japonkou Kyoto a končit návyky, které nepostrádají formy závislosti. Rozchodem se může leccos zlepšit, ale může to také způsobit katastrofu. Komedie však často zvítězí nad dramatem. Follie a deux přestane manžele zužovat, hra se fixuje a trvá až do smrti jednoho z manželů, kterou druhý dlouho nepřežije. Truffautův režijní styl je stále svěží a jeho dvorní herec Jean-Pierre Léaud úchvartný jako vždy. (14.07.2021)

Melancholický příběh o obvyklých trampotách a strastech manželství, které se musí vypořádat s „hlubokou“ krizí, tentokráte v poněkud odlehčenějším hávu. Přehršel figurek ze sousedství a epizodní sled scén úspěšně rozbíjí představu o klasicky vygradovaném komorním vztahovém dramatu plného různých neuróz, výčitek a slz. Nejasné dramaticko/komediální kontury jdou v tomto případě však poněkud proti sobě a i oné magické a těžko zachytitelné hořkosladké atmosféry je do některých pasáží vtěsnáno více, než by bylo záhodno. Výsledkem je tak slušný, na génia francouzského filmu však poněkud jednodušší snímek, jež si dokáže získat svou jemnou nostalgickou tóninou a několika gagy, nikoliv však celkovou pospolitostí a jednolitostí. (12.11.2005)

Zpočátku mě to nebavilo, přišlo mi to strašně banální a zajímavé snad jen pro lidi, kteří jsou obeznámeni s předchozími filmy doinelovské série. Teprve když v 52. minutě (!) do děje vstupuje Japonka (ztělesněná herečkou, která mi mimochodem přišla velmi ošklivá; její postava navíc ani není nijak zajímavá), začíná se tam KONEČNĚ dít něco zajímavé, děj náhle dostává spád a události na dramatičnosti (scéna, kdy se Christine převlékne za Japonku, je zcela neuvěřitelná!) - teprve pak mi to přišlo jako starý dobrý Truffaut. Pokud jde o herce, Jean-Pierre Léaud je zde dobrý jako vždy (byť v těch příšerných zvonáčích vypadá hrozně, neblahé sedmdesátky si zde vybraly svou daň) a Claude Jade zde září jako nikdy předtím a je naprosto okouzlující. Především díky ní - a pěknému závěru - se mi film nakonec líbil, byť si osobně myslím, že předchozí filmy (na něž se zde občas odkazuje) - a především první 2 černobílé - byly přece jenom lepší (Rodinný krb mi mj. přišel zbytečně zahlcený postavami - například chlapík, který si od Antoina věčně půjčuje peníze, mi tam přišel dost otravný a veskrze zbytečný). (06.09.2018)

Stvrty Duanel, a rozhodne dalsi vyborny film. Jean-Pierre leaus /Porcile, La Nuit Americaine/ je pre mna vyborny herec. Aj v tomto filme ustupil dej, ale to tuna nevadi, lebo je to vyvazene vgybornou reziou, perfektnymi dialogmi a obdivuhodnymi hereckymi koncertami. Dobre, v strede nastupila na 5 minut nuda, ale to je vec tolerancie : 80 % (21.06.2016)

Francois Truffaut se pomalu stává mým nejmilejším režisérem. Jeho filmy dokáží člověka potěšit, obohatit o osvěžující filmový zážitek a zanechat v něm pocit, že život vlastně není tak bezcenný. Truffaut vypráví obyčejné příběhy způsobem inteligentním, osvěžujícím a v mnoha směrech přelomovým. Velmi často a rád využívá jednoduché vizuální metonymie, hraje si s kamerou, hraje si s žánrovými pravidly, hraje si rád a s elegancí sobě vlastní. Jeho filmy není těžké si zamilovat, ale teprve při bližším prozkoumání všech souvislostí vám dojde, o jak sofistikovaná díla jde. V Rodinném krbu jistě mnozí zaznamenají pidiroličku Jacquese Tatiho jako pana Hulota, drobnou reminiscenci na Loni v Marienbadu i stylovou podobnost s díly jiných nejen francouzských režisérů (zde předně Jeana Renoira). Pokud máte strach ze symboly přesycených klubových filmů, ale zároveň díly umělecky hodnotnějšími nepohrdáte, doporučuji vám sáhnout po Truffautovi, jehož filmy jsou přístupné skutečně všem. 85% (20.10.2006)