Žiletky

Pro mě hodně zásadní film. Radikální nejen po stránce formální (experimenty s obrazem, barevnou symbolikou a hudebním kontextem), ale také tím, že téměř rezignuje na příběh, ze kterého ponechává jen surrealistický skelet, který připomíná filmovou báseň. Právě práce s barvami velmi připomíná tvorbu Wima Wenderse, k němuž (a hlavně jeho Nebi nad Berlínem) odkazují i četné pohledy na panorama Prahy, krajinu města a také meditativnost celého filmu. Film je silně propojen s hudbou Psích vojáků a mnohé scény získávají smysl až při znalosti textů skladeb, které je doprovázejí, a hudba zde tak neplní jen funkci doprovodnou, ale i narativní. (04.06.2014)

Podivnost. Skvělé scény střídají hrozné, příjemné herectví střídá nepříjemné (k dialogům se snad raději nebudu vyjadřovat). Krásné záběry, leč občas prázdnotou zející - krásné myšlenky, z jejichž zobrazení je však docela často cítit amatéřina - krásný Filip Topol a krásná hudba jeho Psích vojáků, avšak ta bohužel dostala krutě málo prostoru (titulní skladba na závěr je ovšem vskutku duši-drásající). Přesto je v tomhle snímku "něco", co mě nutí chtít ho vidět znovu... (23.03.2007)

Je to sice skvěle natočené a některé scény jsou hodně povedené, ale jinak mě tenhle film moc nezaujal, dost mě nudil a osud hlavního hrdiny mi byl poněkud lhostejný. Navíc jsem čekal víc, že z toho vypadne něco víc, když už to trvá dvě hodiny, ale ono ne... Jisté kvality to sice má, ale na podobný příběh - život za komunismu - bylo natočeno v Česku hodně filmů a většina z nich byla zajímavější, byť tahle se aspoň odlišuje vizuálem. Jen to ale nestačí. 2* (19.06.2020)

Dost neuchopitelný, ale fascinující film, který ve mě zanechal spousty protichůdných pocitů. Děj se pomalu rozjíždí, jednotlivé pasáže poskakují sem a tam, bez nějaké ucelené dějové linky... Ale zároveň film předhazuje divákovi zajímavé obrazy z šedivého světa v komunistické éře. A snahu jednoho chlapíka tomu čelit. Zlomeného chlapíka, co se utápí v chlastu a ve známostech na jednu noc. Proč? Aby alespoň na chvilku zaplnil tu mučivou prázdnotu a snad i jednou pocítil něco jako lásku. A konec? To je sakra působivé podobenství, neuchopitelné, snad i nepochopitelné, ale niterně drásající a zničující. (20.05.2010)

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)