Superman se vrací

Ve chvíli, kdy se na plátně odehrála nehoda vláčků, jsem Singerovi s definitivní platností odpustil velkou srdeční křivdu v podobě úprku od mé milované party mutantů. Přede mnou se totiž pomalu ale jistě začalo odehrávat nefalšované komiksové drama s propracovanou psychologií, navíc ještě nenásilně a staromilsky naroubované na dva klasické první díly. Pokračování bych si v takovém duchu přál opravdu moc, protože Routh je jako Kal-El pravým hrdinou a Kevin Spacey dokonalým plešatým nezmarem. Navíc celý duch filmu je charakteristický tím, že Superman se vrací jen jako prolog k potenciálním sequelům. Jenže jakkoli Singer tuhle partii rozehrál bravurně, diváci na to neslyší a producenti tím pádem také ne. A proto tenhle nostalgický (i když vůči novým divákům dost sobecký) způsob pokračování legendy zůstal jen slepou, byť subjektivně naprosto perfektní, uličkou. (05.08.2006)

Když nepočítám krásně psychopatického Kevina Spaceyho (který asi jako jediný pochopil, že brát fenomén Superman vážně je jako smát se i při dvacáté repríze němé grotesce, jejíž jedinou náplní jsou kopance do řití a dortové bitvy) byl pro mě tento Singerův velkofilm nechutně dlouhým zklamáním trpícím stejnými neduhy jako Nejmegalomanštěji Pojatá Dobrodružství Úžasného Pavoučího Muže. S těmi několika vážnými tématy, která Superman nabízel, se už velmi dávno (a vzhledem k tomu, co Singer doposud vytvořil, mě bolí, že to musím říct) podstatně zdařileji vypořádal Richard Donner - a to je jeho Superman dnes co do vizuálu vcelku směšným pokoukáním. Brandon Routh navlečený do nejtragičtějšího kostýmu, jaký na sebe kdy superhrdina natáhl, na mě působil jako Peter MacNicol vecpaný do gelového svalovcotvorného oblečku v poslední (a stejně tragické) sérii Ally McBealové - a to není dobře ani na poměry kryptonsko-smallvillsko-metropoliského nabíječe. Věci vypůjčené od Donnera v kombinaci s na Bryana Singera nepochopitelně lacinými momentkami typu "Promiň, Lexi!!!" a ostudně ignorovanými do očí bijícími nelogičnostmi jako je celá ta rodinná záležitost kolem Jamese Marsdena prostě v té obrovitáááánské záplavě hróóóóózně drahých digitálních triků působí zcela jinak než by bylo záhodno nejen u jména Bryan Singer. Hanba, ostuda, výsměch rudým kozačkám a 40% za nestárnoucí Williamsovu hudbu a Spaceyho střiženého "na Hálu". A při vědomí, že TOHLE odtáhlo Singera od X-Menů, se mi i to zdá zbytečně velkorysé. (03.01.2008)

Blíží se neidentifikovatelný objekt. A blíží se rychle. CLARK SE VRÁTIL.... . Scéna s letadlem mě vrátila do počátku této ságy. Vše je natočeno tak, že máte pocit, že to vlastně znáte. Přesto jiné a příznivci Supermana a B.Singera ocení, že lepší. K.Spacey je ,,ďábel" a B.Routh - Superman. Takhle si předtavuji vzdání holdu LEGENDĚ. Kdo čekal víc, musí si uvědomit, že je to ,,jen" SUPERMAN. Já si to neuvědomil. (21.01.2007)

Ak má byť toto pomsta divákov Singerovi za to, že ich zradil a presedlal z X-Manov na iný komiks, tak sa môžu hanbiť. Síce je pravda, že dokončením trilógie by asi zaznamenal väčší kritický, no menší tržobný úspech. A to už je ten faktor, ktorý pri filmoch rozhoduje. Ale aj tak je tento Superman najlepší zo série aspoň pre mňa. Samozrejme je to určite sčasti skvelými efektami a dokonalou hudbou, no aj tak som nečakal to, čo som dostal. Navyše keby trošku vypustili z tej presladenej sentimentálnej drámo-romantiky, bolo by to za plné. A Routh mi prišiel omnoho sympatickejší a trefnejší vo svojej roli, než Reeve. 80%. (01.01.2007)

Ani v tom nejrůžovějším snu by mne nenapadlo, že se dá ze Supermanových trenclí vytřískat něco tak krásného, křehkého, oduševnělého a anticky rozervaného, co nepokrytě koketuje s filozofickým přesahem (sama se nabízí analogie s první částí komiksové série Superman - Pro zítřek). Navíc je překvapivé, že to v nejmenším neublížilo dech beroucí epičnosti, která je uvolňována s ohledem na vyváženost romance x boj se zlem. Jenže na skutečnou poetiku už dnes, jak vidno, nikdo nemá čas ani trpělivost, každý jen prahne po (nonstop) efektní akci (jako kdyby tady nebyla - viz záchrana letadla) a obdobné snahy o oživení žánru zamete pod koberec. Stále doufám v další díl pod Singerovou ukázněnou a všemi mastmi mazanou režií, ale jediný pohled na kastrované kasovní úspěchy, které jsou o to bolestnější, oč představují gargantuovsky naddimenzované náklady, mi dovoluje pouze tiše plkat do umolousaného kouta. Představa toho, co mohlo (a stále může) být mi nedá spát, zvláště, když stačí, abych si vybavil ten nesmírný kvalitativní posun v druhém dílu mutantské X-grupy. Nádherně staromilský, nadpozemsky silný, přesto zranitelný a v neposlední řadě uctivý ke svým předchůdcům. Takový je Singerův Superman. (06.04.2007)