Režie:
Jean-Pierre JeunetKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Angelo BadalamentiHrají:
Audrey Tautou, Gaspard Ulliel, Dominique Pinon, Chantal Neuwirth, André Dussollier, Ticky Holgado, Marion Cotillard, Dominique Bettenfeld, Jodie Foster (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Píše se rok 1919. Mathildě je devatenáct let. Před dvěma lety odešel její snoubenec Manech na frontu v Somme a jako mnoho jiných byl zabit "na poli cti". Alespoň tak to stojí v oficiálním oznámení. Ale Mathilda odmítá uvěřit. Je si jistá, že kdyby Manech zemřel, ona by to cítila. Vedena svou intuicí se drží poslední jiskřičky naděje, která ji spojuje s jejím milencem. Marné jsou pokusy bývalého seržanta přesvědčit ji, že Manech zemřel v zákopech na "území nikoho" společně s dalšími čtyřmi muži. Mathildina cesta je plná úskalí a překážek, ale ona se jich neleká. Všechno je možné pro toho, kdo má odvahu postavit se osudu. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (318)
Vizuální nádhera, ale paradoxně jsou jednotlivé obrazy tak krásné, že po chvíli úplně ztratí svou funkci a začnou nudit. Tady naprosto platí úsloví, které říká, že čeho je moc, toho je příliš. Jeunet na to má, ale některé až groteskní vsuvky mi do takového filmu příliš nesedly, navíc ty přidané vraždící a detektivní linie byly hodně rušivé a bránily mi, abych film bral vážně a dokonale se do něj vžil. Další věc, co mě zklamala, byla hudba, pořádně zazněla jenom párkrát a to ještě na ne úplně vhodných místech. Ne nepodobné mistrovské kousky - Pokání a Benjamin Button, jsou z mého pohledu o parník dál. Jak z filmařského, tak emočního hlediska. ()
„Neztrácí naději. Navíc má šťastnou povahu. Když ji drát nedovede k milenci, vždycky se na něm může oběsit.“ Příliš dlouhé zásnuby dostanou asi každého velmi zdařilou technickou a nádhernou vizuální stránkou. To ovšem k plnému divákově uspokojení nestačí, že. A proto je tu příběh o velké lásce a naději, plný svérázných postaviček a typicky „Jeunetovského“ humoru (na který bych se však asi dokázal naladit podstatně rychleji, kdyby tyto vtipné momentky nebyly střídány záběry na válečnou vřavu, díky čemuž jsem se občas cítil poněkud rozpačitě). Ale ani to by leckomu nestačilo, a proto režisér už od počátku hraje s divákem (ne úplně fér) mystifikační hru, díky které je na tom publikum úplně stejně jako hlavní hrdinka, tedy neví v podstatě nic, neustále objevuje nová fakta a opravuje si ta předešlá, a tím mu, stejně jako Mathildě, na střídačku pohasíná nebo se naopak rozsvěcuje naděje (i když závěr je snad jasný každému). Problém však vidím jednoznačně v přepálené délce stopáže a rozvleklému tempu vyprávění, díky kterému mnohý divák začne polevovat v ostražitosti a režisérovu hru si tak plně nevychutná (pokud ji rovnou po nějaké době nevzdá), někdo se možná začne i nepěkně nudit. Což je škoda i vzhledem k působivým válečným výjevům či několika nápaditým scénám (sirky, brýle, propíchnutí atd.). Konec je pak podle mého natočený vcelku vkusně a tak akorát dojemně, aby to nebyl přehnaný emoční útok na diváka. Celkově to vidím na silné 4*. „Jestli nemůžeš brečet, mluv. Jestli nemůžeš mluvit, mlč. Někdy člověk mluví a rozbrečí se. Při breku poví, co by jinak neřekl. Chápeš, co tím myslím?“ ()
Válka jako nemilosrdný klín vražený do lidských osudů bude vždycky vděčným tématem a způsoby, jak to podat, mohou být různé. Tady je v jednom zákopu detektivní rekonstrukce a ve druhém romantický sladkobol. Jeunet chytře zvolil území nikoho, protože jen tak mohl úspěšně zabojovat proti banalitě a kýči. Do emocí se nestřílí jako u Verdunu, spíš jsou nasazeny bajonety odlehčení, okouzlení a čisté prostoty. Věřit ovšem, že se za roztomilým kukučem Audrey Tautou skrývá nějaké komplexní herectví, to je stejně naivní jako vojín Baldrick, který slyšel povídat, že tam někde na frontě je kulka s vaším jménem a tak si to svoje vyryl na jednu, kterou chce mít pořád u sebe, protože je přesvědčen, že on po sobě nikdy střílet nebude. Kapitán Edmund Černá zmije by na to řekl: „Škoda.“ ()
Příliš dlouhá nuda. Snaha napodobit Amelii je až do očí bijící a vcelku nevkusná (moderování, "vtipné" epizodky z dřívějšího života postav, koneckonců i herci). Přesto jsem si zde našel několik sympatických postav - třeba Korsičanku, velmi nápaditou vražedkyni; nebo postavu, kterou hrála Foster). Ono v těch postavách je vůbec potíž, všichni muži vypadají stejně a jmenují se na B, navíc se všelijak přejmenovávaj apod., takže celý film tápete, co se vlastně děje. Válečné scény sice byly drsné a snad autentické, ale čišela z nich umělost - i z bahna, ohořelých stromů a rozbořených zídek. Navíc ta žlutá... vím, že to mělo jistý estetický potenciál, ale sem tam nějaký záchytný bod v jiné barvě by neškodil... Takže hodnocení zejména za Audrey a Gasparda, na které se člověk nemůže vynadívat. HUDBA: Angelo Badalamenti - nuda, ale ukrutná. ()
Nádherné, oku lahodiace, emóciami nabité obrázky v manieristicko-secesnom štýle (miestami riadne zablatené) rozprávajú jednoduchý, no komplikovano podaný príbeh hľadania strateného snúbenca. A ak dopíšem tento komentár skôr ako niekto vstúpi do miestnosti, bude ma Jeunet potešovať a pohladzovať po srdiečku podobne teplým filmom ešte nejaký ten rôčik. ()
Galerie (38)
Photo © Warner Bros.
![Příliš dlouhé zásnuby - Z filmu](http://image.pmgstatic.com/cache/resized/w663/files/images/film/photos/158/482/158482461_731799.jpg)
Zajímavosti (43)
- Hudba z traileru pochází od Jerryho Goldsmithe, který ji napsal pro film Na ostří nože (1997). (imro)
- Keď sa Mathilde (Audrey Tautou) pýta jej strýka alebo tety na osud Manecha (Gaspard Ulliel), odpovedá, že ho možno Nemci držia zajatého, potom unikol a stretol nemeckú ženu s veľkými prsiami. Toto by mohlo byť odkaz na film Veľká ilúzia (1937) alebo na La cuisine au beurre (1963). (Pat.Ko)
- Jean-Pierre Jeunet a Audrey Tautou se už potkali při hyperúspěšné Amélii z Montmartru (2001). Po dvou týdnech promítání měli ve Francii Příliš dlouhé zásnuby o pětinu lepší výsledky než Amélie. (imro)
Reklama