Rose Island

Příjemná feel good italská záležitost. Netflix ukázal, že má sem tam i cit pro zajímavou evropskou produkci. Děj se točí kolem italského konstruktéra Giorigia Rosi, který si v šedesátých létech kousek od italského pobřeží zkonstruoval ostrov, který se pokusil oficiálně uznat jako stát. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi. V hereckém obsazení i zajímavé tváře, které se mihly například i v seriálech jako Mělas to vědět nebo Game of thrones. Celkově dost vtipná a svižná záležitost. Víc takových věcí z netflixovské produkce. (16.01.2021)

Neskutečně sympatický a vskutku neuvěřitelný příběh Růžového ostrova, který se skutečně stal, ačkoliv mnohé je samozřejmě více či méně přibarvené. Charisma Elia Germana je neskutečné, svým nadšením a idealismem mírně připomíná samotného Roberta Benigniho. Milostná zápletka, jakkoliv má v některých scénách své opodstatnění je sice takovým pátým kolem u vozu, které sice neurazí, ale sotva někoho nadchne. Též mě trochu mrzí vyhrocení konfliktu do toho extrému, kdy divák je nucen fandit Giorgiovi, zatímco italská vláda je bezskrupulózní byrokratickou institucí, která pro ostrůvek svobody za vodami "nesvobodného" systému nemá pochopení. Respubliko de la Insulo de la Rozoj je zde navíc popsána až těžce idealisticky, tudíž to mnohem víc připomíná diskotéku než nějaký skutečný pokus o vytvoření svobodného státu. Na jednu stranu je toto všechno škoda, na stranu druhou je mi naivní pojetí snímku svým způsobem sympatičtější a možná i příjemnější než se trápit u nečernobílého dramatu o problémech konceptu svobody. (19.05.2021)

Letošní rok je pro mě rokem italských filmů. Letos mě toitiž Italové nejednou krát přesvědčili o tom, že jejich filmy nemusí být jen o řevu a temperamentu. Třeba u Rose Island jsem nenašel jedinou vysloveně ukřičenou scénu. Naopak jsem se potkal s dobrým nápadem a místy dechberoucím zpracováním. Nejlepší moment byl hned v úvodu, kde hlavní hrdina v Imole na dráze přijde na to, jak vytvořit svůj vlastní svět a v pozadí hraje legendární Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Tady jsem věděl, že koukám na něco jedinečného. A ač to s filmem pak bylo jak na houpačce, tak vesměs to byla vysloveně podařená filmová událost. (21.12.2020)

"Ty mě vozíš po městě a nemáš ani řidičák?" "Nenutil jsem tě abys jela, ne? Travalas na tom." "Trvala?" "Jasně. Nikdy bych tě přece bez souhlasu nevozil po Boloni v ručně postaveném autě bez espézetky, bez řidičáku, a navíc opilej." ______ Welp, evropský Netflix je stále víc divácky atraktivnější. Již nějakej ten pátek jsem neviděl zábavnější feel-good komedii z koprodukce Itálie a Francie, která disponuje tak originální a nepředvídatelnou premisou, nečekaně inspirovanou na základě těžko uvěřitelných skutečných událostí. 'Rose Island' je v podstatě taková pošetilá robinsonáda naruby - laicky řečeno anarchistická hořkosladká retro satira z éry květinových dětí, která nápaditě rámuje bizarní příběh o sortě amatérů, kteří se nehodlají svázat společenskými buržoazními konvencemi, a spontánně si vytvoří vlastní nezávislý stát uprostřed vod Jaderského moře, kde nepanují žádná konstituční pravidla, a který představuje jakousi pomyslnou oázu svobody.... Snímek evidentně rezignuje na jakoukoliv dramatizaci, a zcela dobrovolně se poddává excentrické bujarosti a sentimentálním absurditám - ve vypravěčské intonaci jde o žoviální anti-establishment výsměch vysoké politice, který svou inspirativní symbolikou o 'Don Quijotském' boji s větrnými mlýny (které ztělesňuje vládní jurisdikce), hledání neomezené svobody a idealistické utopie, bezprecedentně zahřeje u srdíčka. 'Rose Island' sice nevzbuzuje kdejaký markantní ambice, jenže stěžejním účelem bylo svou groteskností pobavit - což se režiséru Sydney Sibiliovi vydařilo na výbornou - já sám čas od času sporadicky potřebuju vypnout mozek a unášet se na temperamentních vlnách podmanivýho optimismu - mnohdy není potřeba víc. Casting je mimochodem neskutečně charismatický.... // VERDIKT: svět patří snílkům UwU // (07.03.2021)

Dramatická komedie která selhává v humoru, a v drama pokulhává. Scénáristé se tak dlouho rozhodovali čemu dají větší váhu, až to zašlo tak daleko, že se jim to zjevně nechtělo přepisovat. Zdali je to podle skutečné události, autorům věřím, že Rosa byl trochu z jiného světa. Ve výsledku mi to ale přišlo naprosto absurdní, postavy byly přiblblé a hlavní hrdina tupý, i když měl býti géniusem. Vůbec by neuškodilo vystřihnout veškerý humor a vydat se po dramatické dráze, neboť příběh nabízí plno zajímavostí. Ve filmu se také objevuje politika, které není pomálu, a který ve spojitosti s karikaturním humorem dobře nepůsobí. Opět se mi potvrdilo, že třeskutost mých humorných emocí je úplně někde jinde, než u řadového televizního diváka. Škoda, že se film více nezaměřil na celou myšlenku, na technické provedení celé stavby a na funkci mikrostátu. Z filmu si odnáším, že to byl párty ostrov u hranic Itálie, který nikdo nerespektoval, a jeho autistický autor si jen tak vytiskl pasy a stanovil si úřední jazyk. Románek okolo Rosy je sice fajn, ale opět humornost dokázala zabít vážnost celé situace. Vlastně ani nevím, na co se film zaměřuje, létá od tématu k tématu, humor je zde nevhodně zvolen a otázka vzniku mikrostátu tu téměř není. Autoři zde vyzdvihují podivné chování postav a zašlapávají jakoukoli dramatičnost a informovanost. Podívanou jsem si celkem užil, očekával bych ale vážnější notu, nebo naopak čistou komedii. (26.12.2021)