Rose Island

Skutečný příběh o realizaci anarchokapitalistického snu - o vlastním svobodném státečku a zároveň hudebním klubu, který ležel nedaleko italských břehů. Kdyby něco takového bylo možné, drogová a pedofilní mafie by kolem Evropy vybudovala řadu podobných enkláv, odkud by řídila svoje "obchody" s heroinem a dětmi. Takže konec "Růžového ostrova" byl logický. (13.06.2021)

Viděl jsem několik letošních italských filmů (některé na online Filmovém festivalu italských filmů v Praze) a většina jich byla vynikající. Toto je taková chytře napsaná oddechovka s pomalým rozjezdem. Někdy se může rodina skládat s pyšného inženýra, alkoholika se záští ke kalabrijským mužům, těhotné barmanka a německého dezertéra. Kdybych žil v té době, požádal bych o občanství. Je to zatraceně vtipný příběh. Vznikl podle skutečných událostí z konce 60. let minulého století. Hrdina vlastně navázal utopii Thomase Morea. Hrdina působí dojmem verneovského snílka mimo realitu. Doporučuji si pustit o něco lepší podobný film z roku 2009 Piráti na vlnách. Hudební stránka filmu sestává z působivých hlavně italských písní z 60. let. Situace jsou buď komické, až groteskně výstřední nebo závažnější, patetické a sentimentální. Do toho hrdina řeší složité vztahy s otcem a bývalou láskou (Matilda De Angelisová známá z minisérie Mělas to vědět). Vedlejší postavy nejsou moc vykreslené. Diskotéka zůstává také jen povrchně vykreslena bez hlubších souvislostí tehdejší doby. (21.12.2020)

Letošní rok je pro mě rokem italských filmů. Letos mě toitiž Italové nejednou krát přesvědčili o tom, že jejich filmy nemusí být jen o řevu a temperamentu. Třeba u Rose Island jsem nenašel jedinou vysloveně ukřičenou scénu. Naopak jsem se potkal s dobrým nápadem a místy dechberoucím zpracováním. Nejlepší moment byl hned v úvodu, kde hlavní hrdina v Imole na dráze přijde na to, jak vytvořit svůj vlastní svět a v pozadí hraje legendární Hey Joe od Jimmyho Hendrixe. Tady jsem věděl, že koukám na něco jedinečného. A ač to s filmem pak bylo jak na houpačce, tak vesměs to byla vysloveně podařená filmová událost. (21.12.2020)

Příjemná feel good italská záležitost. Netflix ukázal, že má sem tam i cit pro zajímavou evropskou produkci. Děj se točí kolem italského konstruktéra Giorigia Rosi, který si v šedesátých létech kousek od italského pobřeží zkonstruoval ostrov, který se pokusil oficiálně uznat jako stát. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi. V hereckém obsazení i zajímavé tváře, které se mihly například i v seriálech jako Mělas to vědět nebo Game of thrones. Celkově dost vtipná a svižná záležitost. Víc takových věcí z netflixovské produkce. (16.01.2021)

„Proč hledáte vodu uprostřed moře?“ Aneb jak může dopadnout střet 6 statečných a proradné, zkostnatělé italské vlády, která si nemůže dovolit něco nekontrolovat…Obvykle se až na výjimky podobným filmům „dle skutečných událostí“ raději vyhýbám, ale tak nějak jsem podvědomě věřil, že mě Italové nezklamou. Důvěra splacena! Ne že by to byla třeskutě směšná komedie, který by ve mně, co chvíli vyvolávala hurónský smích, to zase ne, ale jako originální, převážně pohodová, poměrně zábavná a místy i opravdu vtipná podívaná to funguje zdařile. A to natolik, že tomu rádi odpustíte i ty karikatury vládních představitelů a navrch porci naivity (vždyť to má přece ten přesah…ne?). Za mě to budou solidní 4*. „Abych to urychlil, použil jsem místo sedadel babiččin gauč. Stejně je už mrtvá.“ - „Margherita zemřela?!“ - „Před 2 měsíci. Náš rozchod ji sebral.“ - „Vždyť jsme se rozešli už před 3 lety!“ - „No, pomalu skomírala.“ - „Giorgio!“ - „Připomeneš mi, proč jsme se rozešli?“ - „Protože být s tebou je příliš riskantní.“ - „Musíš riskovat, pokud chceš změnit svět.“ (24.01.2021)