Smrt v Benátkách

Drama jehož děj se dá popsat jednou, nepříliš rozvinutou větou. Přesto dokáže diváka strhnout a zasáhnout. Může za to jak soustředěný herecký výkon Dirka Bogarda, tak úžasná hudba Gustava Mahlera a vynikající kamera i režie. Ale pokud vám vadí pomalé filmy téměř bez děje, nejspíš to ani nezkoušejte. (07.01.2007)

Vidět krásu, a zemřít - a není náhoda, o jakou krásu se tady jedná. Andělský mladík prostě není krásná dívka nebo květinka!! Mannovsky suverénní a nesmírně konkrétní, krása je výsledkem práce? Projevem nahodilého, nekonkrolovatelného génia? Aschenbach se brání, bojuje a podlehne. Zuřící mor, jenž je podobně jako jeho pocity tajen, zakrýván a přemáhán co nejméně nápadnými metodami. Nebezpečí vnější a vnitřní tu tvoří jasnou analogii. Mann si svůj zápas vybojoval taktéž, ve Smrti v Benátkách ještě ve svých mladých letech nastínil jednu z alternativ, jimiž může skončit. (02.11.2006)

"Uslovi"- "formalne dokonale" jakoby korespondovalo s ocekavanim jiste moznosti vnitrniho zklamani ktere se svym zpusobem nemuze nedostavit. Pujdu trosku do extremu. Ale tento intimni snimek si uzijete opravdu jenom a pouze sami v kine treba jako je Ponrepo nebo Lucerna. Na obrazovkach televize (resp. CT2) se mu vyhnete. (15.04.2008)

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat. (19.12.2020)

Určitě nekrásnější a nejpoetičtější italský film, který znám, a nic na tom nemění ani jeho německá předloha a decentně homosexuální nádech. Všeprostupující pocity nostalgie, smutku z osamělého stárnutí a bolesti z nenaplněných tužeb jsou univerzální. Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl můj první Visconti a žádný jiný už ho potom nepřekonal, ani se mu nepřiblížil. Překrásné obrazy, překrásná hudba, překrásná výprava, překrásné italské Benátky... vrcholná filmová krása. (23.04.2014)