Hadí jed

Jednoduchý, ale díky výborným hercům přece jenom výjimečný příběh. Černobílá kamera, zasněžená krajina, neustále kvílející vítr a Vláčilova úsporná režie dělají své, úplně mi neseděl snad jen začátek s (říkám to nerad, ale je to tak) Fišerovou hudbou, která by se hodila spíše do nějakých Bakalářů (a platí to i pro celou scénu narozeninové oslavy). (28.11.2011)

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Dnes neprávem polozapomenutý film Františka Vláčila reflektující to, co hodně trápilo i jeho samotného - démon alkoholu, proklínaný (Zolův) Zabiják. Tenhle snímek je ale v kontextu Vláčilovy filmografie dosti odlišný, a možná právě z důvodu oné palčivé niternosti. Pryč je typický vláčilovský rukopis, zmizela příznačná poetizace a epická rozkošatěnost, zbyl jen stroze vyprávěný bazální příběh a komorní atmosféra. A velmi, velmi depresivní ladění celého bezútěšného vyprávění... Plus u Vláčila samozřejmé mimořádné herecké výkony všech hlavních představitelů... Podobné filmy: Ikarův pád, Tažní ptáci, Dnes naposled, Zjasnělá noc, Hodina klavíru, Dobří holubi se vracejí (08.10.2008)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)

Několik let poctivého placení alimentů dalo dohromady dva lidi, kteří k sobě mají biologicky víc než blíž, ale pohledem na život a budoucnost se velmi liší. Geniálně střízlivý opilec a naivní asi 20ti letá holčina. Vlaďka věří, že několik dní její přítomnosti stačí na to, aby se její otec vymanil ze světa, ze kterého se vymanit nelze. Vláčilův černobílý záměr, nám dává možnost vidět některé začínající, zaběhlé nebo i elitní tváře herců tak, jako (u některých) nikdy před tím. Luboš Fišer tomu dodává svou hudbou, jako vždy, jedinečnou atmosféru. Jinak se stačí podívat na režiséra, na herce, a jestli se považuješ za znalce kvality československé kinematografie, tak tohle je potřeba znát. (12.01.2012)