Marketa Lazarová

Marketa Lazarová Film: Jednoznačně kompoziční. Svá. Těžko napodobitelná. Jiná a snad proto složitá, pro někoho odrazující. Ve své podstatě ale přitahuje divákovu pozornost. Zbůhdarma vyprávěný příběh o nesnázích zasvěcené dívky, o rodu s vlčí krví i dobové politické moci. Nejsou zde hrdinové, kteří se zapsali do dějin. Je zde jen člověk vedle člověka, prožívající svou dobu a své určené místo - nudné? Pro mě fascinující. Zoufalost, krutost i romantická láska. Vančura myslel na vše. Lidé se přizpůsobují své době, ale v podstatě prožívají stále to samé. Vláčil a Středověk: Věděl to Bergman, věděl to Tarkovskij a také jeden drobný muž, který si na vojně přivoněl k filmovému květu a sám poté vypěstoval vlastní odrůdu. Všichni tito umělci nás do svého světa přivádí během prvních vteřin filmu a rozhodně nás nehodlají pustit. Nabízejí maximální možné vyobrazení doby. V detailním prostředí i pohledu do mysli lidí, o kterých vypráví. Jejich smýšlení a chování je nedílnou součástí jedinečné atmosféry filmů od zmíněných režisérů. "Každá věta zde vyřčená je samostatný příběh...a já natočil jen neúplnou kostru" prohlásil mistr Vláčil. I tak v každé postavě dokázal vyobrazit to nejdůležitější. Zdeněk Liška: možná to, co zmíněným zahraničním mistrům tak trochu chybělo. Jiná volba nebyla možná. Geniální skladatel a jeho hudba jako nedílná součást dokonalosti. Mistři svého oboru si rozdělili naplnění atmosféry napůl. Jeden bez druhého by nefungoval. Marketa: ztělesnění nevinnosti. Zaslíbená. Osudem stižená, ale i na svou pravou cestu nasměrovaná. Dobrosrdečná i morálně silná "Není v jejich slovech žádné upřímnosti...". Marketa jako matka - spojení a pokračovatelka dvou rodů, krásný otevřený závěr. Člověk Vlk: Straba a jeho potomci. S kapkou vlčí krve vzdorují mocenským zájmům, loupí a vraždí. Jsou na lovu, ve smečce. Kozlík a jeho rod. "Praděd jeho matky vyšel z té ženy...všichni nosíte znamení jeho krve...ale k poslednímu synovi ta kletba nemá cesty" Václav a Marketa: Přežívají, jsou hnaní dalším, rozhodně přívětivějším, osudem. Lazar: dobový obchodník (podnikatel) hrající s oběma stranami. Vychytrale proplouvá politickým systémem "Královská ochrana není zadarmo, nejeden kvůli ní už pošel hlady..." Svou dceru zaprodá církvi - nakonec jí sám odsoudí. Mnich Bernard: pohan promlouvající s Bohem. Smířlivý poutník, sledující a prožívající osudy obou rodů. Kristian & Alexandra: služebník boží, poblouzněný pohanskou kráskou. Příroda vítězí nad duchovní poslušností (otroctvím). Jeden z nich musí přijít o rozum (o život). Kristianovo bloudění i prozření - rozhodně nejsugestivnější pasáž filmu. Já & Marketa: filmový výlet, který si dopřávám minimálně jednou do roka. Magický film, který mne nikdy neopustí. Jeden ze snímků, který potřebuji k životu. (25.11.2011)

Sdílím názor profesora Nováka na Vančurovu předlohu, irituje nás především nahodilost děje. Když už jsem si dovolila o Arne Novákovi a sobě hovořit jako o nás, doplním, že nám vadí i ta časová neurčitost. Již sama předloha mě nijak neuchvátila, Vláčil se zajisté snažil nezfilmovatelnou knihu převést do filmu seč mu síly stačily. A tou urputnou snahou možná jen ještě více podtrhl tu nekompatibilitu mezi syrovostí a poetičnem. Jenže i přes všechny zmíněné hendikepy Vláčil natočil film nejen okázalý, ale především vlastně strašně dobře sledovatelný. (19.02.2013)

Tá atmosféra vytvorená úžasnou kamerou a ešte lepšou hudbou bola neuveriteľná. V najlepším momentoch mi to pripomínalo to najlepšie z Malicka, v tých najhorších to najpekelnejšie od Tarkovského. Neviem síce o čom to bolo, no nemohol som od toho odtrhnúť oči. Teda aspoň väčšinu času. Po dokonalej prvej časti totiž začala presne tá artová sračka, ktorej som sa bál. Nakoniec som sa však zase chytil, takže parádny dojem ostal zachovaný. Najlepší český film pre mňa stále ostáva Vyšší princip, no Markéta na mňa pôsobila najinšpiratívnejšie. 9/10 (03.06.2017)

Posuzována v jednotlivých kategoriích (kamera, hudba, výprava, herectví), skutečně by Marketa v tuzemsku těžko hledala sobě rovný titul. Avšak spolupráce těchto složek a to, čemu vlastně slouží, budí rozpaky, nikoliv údiv. Otřepaná, nahodile používaná náboženská symbolika, zanedbatelná podmíněnost jednání postav dobou, ve které se příběh odehrává, stereotypní obraz středověku i ženství (Marketa představuje krásný a pasivní objekt, který je vlečen okolnostmi a ani znásilnění příliš nevzdoruje), prakticky žádný vypravěčsky nadhled (který je knize vlastní). Nejvýraznějším sjednocujícím elementem útržkovitého vyprávění (co chvíli vázaného na jinou postavu) je Liškova hudba, která dává více smyslu než enigmatické výroky postav. Jakpak by taky nemluvily v hádankách, když nemají k dispozici příběh, který by mohly vyprávět. Marketino oslavování, z velké části bezesporu oprávněné, vyvolává otázky ohledně limitů moderního filmového vyprávění. Od jakého momentu je neochota vyprávět srozumitelný příběh a vytvářet koherentní fikční svět chybou? Mělo by existovat omezení pro nespolehlivost narace? Kdy se mnohost perspektiv a stylotvorných figur stává kontraproduktivní? Kdy se promyšlené odmítání souvislé narace mění v tvrdohlavý vzdor vůči zavedeným postupům? Od jakého stupně lze bohatost výrazových prostředků vnímat jako projev stylistické neuspořádanosti? Marketa se pod tíhou vlastní krásy (a prostředků investovaných do ní během pětiletých příprav a realizace) rozpadá na osamocené obrazy, které vyvolávají řadu asociací, ale mnoho nevyjadřují a dohromady netvoří soudržný komplex významů a tedy film, který bych dokázal obdivovat jinak než čistě senzuálně. 70% Zajímavé komentáře: Dan9K, rawen, Miki68, d-fens (05.05.2008)

V čem je Markéta Lazarová jednou z nejlepších konverzí literárního díla? V tom, že není pouhou konverzí, ale naprostým znovuzrozením. Z laskavosti Vančurovy předlohy zůstal jen vypravěč a postava toulavého mnicha, jinak se Vláčilův opus stává drsnou středověkou freskou, která dokonalost Vančurova jazyka nahrazuje neméně dokonalou mluvou obrazů a symbolů. Ponurý hudební doprovod dotváří režisérovu snahu evokovat středověkou atmosféru všemi prostředky. Markéta Lazarová není silná pouze svým příběhem lásky zrozené z pokoření (ten mnohem více vyniká ve Vančurově předloze), ale právě svými filmově řemeslnými vlastnostmi. Je to spíše velká filmová esej – robustní, s nezaměnitelnou estetikou a dle mého názoru naprosto geniální, byť ne snadno stravitelná. (25.01.2004)