Tři oříšky pro Popelku

Za mě určitě nejhezčí česká pohádka ever, kterou už nikdy nikdo nepřekonal. Obzvlášť po letošním úmrtí Šafránkové to dostalo zase nový rozměr, když si člověk uvědomí, kolik je zde zachycených herců, kteří už jsou po smrti. Jedinou chybou, za kterou ten film ovšem nemůže, je to nesnesitelné reprízování každý rok (a občas i během roku) - nechápu lidi, kteří na to fakt každé Vánoce koukají znovu a znovu. Já už to bohužel nedávám, protože i sebelepší film se jednou omrzí, a čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. Btw. šokovalo mě, když jsem se až teď - v roce 2021 - dozvěděl, že Trávníček zde byl (údajně) předabovaný kvůli jeho moravskému přízvuku. (28.12.2021)

Z těch nejprovařenějších českých pohádek mám tuhle společně s Pyšnou princeznou nejradši, i když o stupeň výš řadím skvosty S čerty nejsou žerty a Šíleně smutná princezna, které jsou myslím české (alespoň mé) povaze bližší... Přesto - Libuška je skutečně tou nejmilejší českou princeznou, i ten Trávníček je tady zajímavý a to je co říct... Tak jeď Goťáku, jeď!!!! "Kdepak ty ptáčku!" 80% (21.06.2006)

Skutečně tady není o čem diskutovat -> Nejznámější česká pohádka. Už roky běží a zůstává v srdcích dál, dokonce bych si dovolil tvrdit, že léty zraje jako víno. Mladí (skoro až nevinně vyhlížející) herci odvádí své na stoprocent, svým způsobem je inovativní už přístup známé předlohy, vždy z něho vycítím mírnou ironičnost a jasný český rukopis. Vánoční atmosféra je jednoduše božská a podléhající. Je to tak, Vorlíček a Německo zde ještě neznamenalo funus pohádek... (03.03.2006)

Existuje mnoho filmových zpracování pohádky Popelka. Animovaná i hraná Popelka od studia Disney, muzikálová Popelka, Moderní Popelka..... tou nejznámější u nás ovšem pravděpodobně je Tři oříšky pro Popelku režiséra Václava Vorlíčka. Klasická česká pohádka, která se stala pravidelnou vánoční televizní stálicí a velké popularity se dočkala i mimo Česko. Tři oříšky pro Popelku jsou jednoduše zásadním snímkem české kinematografie a i největší případný odpůrce tohoto faktu nemá moc šancí na námitky.   Už v roce 1973 si Václav Vorlíček vydobil slušnou pověst díky snímkům jako Kdo chce zabít Jessii?, ,, Pane, vy jste vdova! ´´ nebo Dívka na koštěti. U svého devátého celovečerního filmu poté jako předloha sloužila klasická německá pohádka, kde ovšem došlo k jistým změnám ve scénáři Vorlíčka a Františka Pavlíčka. A díky tomu vznikla pohádková klasika, kdy sice divák může například upřednostňovat S čerty nejsou žerty nebo Tři veterány, musí ovšem uznat, že Tři oříšky to i díky mezinárodní pověsti dotáhli daleko. Na druhou stranu to ovšem díky mezinárodnímu proslavení předlohy mělo tak trochu snazší. Vorlíček pohádky uměl a Tři oříšky pro Popelky je tak jednoduše krásně natočená záležitost. Ideálně zvolená výprava, bohaté kostýmy, jednoduše pocit, že ze samotné předlohy do jisté míry Vorlíček vymlátil maximum. A pak tu byla pochopitelně šťastná trefa v oblasti castingu. Skvěle zvolená Libuše Šafránková ve své životní roli, Carola Braunbock jako výtečná zlá macecha, výtečná Dana Hlaváčová jako Dora, klasicky perfektní Vladimír Menšík, milé cameo Heleny Růžičkové a.... Pavel Trávníček.   Legendární hudba Karla Svobody, očividná filmařská hravost v oblasti snímání jednotlivých záběrů a především ideální podívaná k pohodlí u vánočního stromečku. Vorlíček měl sice v kariéře o poznání více pamětihodných a výraznějších snímků vedle kterých Tři oříšky pro Popelku působí tak trochu obyčejně, ze samotné předlohy ovšem Vorlíček bezpochyby vymlátil maximum. A svého kultovního statusu se Tři oříšky pro Popelku dočkali zcela právem.   I díky své oblíbenosti, neustálým pravidelným vánočním reprízám a úspěchu i za kopečky se Libuše Šafránková stala největší českou princeznou a i přes její sebelepší herecké výkony nadále pro všechny zůstala naší Popelkou. Odešla nejen herecká dáma, ale především skutečně ikona českých pohádek. Vánoční reprízy téhle pohádky už nikdy nebudou jako dřív..... (09.06.2021)

Tento komentář věnuji svým "nejoblíbenějším" uživatelům – Hochům z Filmové teorie. Snad jim pomůže znovu spatřit realitu všedního dne. ********* Sine ira et studio!!! Eklatantní paralela Vorlíčkovy tvorby s giganty žánru jako Tarkovský, Von Trier či Buňuel je flagrantní již od prvních minut tohoto elaborátu adespotonu orální kultury. Především afiliativní symbol sovy (ať už mající jakýkoliv signus) představuje edukovaného telebedekra, který významně asistuje divákovi prožít smysl všech mistrových metafor a navodit tak signifikantní inverzivní tendence. Avšak i pro nezasvěceného diváka, u nějž by se zpočátku mohla objevit averze, ba co víc dokonce negace mistrovy epistuly, poskytuje Pan režisér mentorskou berličku. Jedná se zejména o simplifikovaný konfrontační úzus dobra a zla ( Ano, zde mám namysli explicitně zlou macechu a její ambiciózně edukované vlastní dcery v přímém rozporu s repulzivní edukací dcery nevlastní !! ), chudoby a bohatství (Neutěšené aparigrahické Popelčiny poměry versus ad hoc propertiální konzumerismus šlechty!!). Pokud v tomto aktu přistoupíte na mistrovu hru, budete schopni plně prožít předfinální tenzní gradaci při testaci inkriminovaného střevíce!!! Rozradostnění abstrakní vizualizací postfreudovského axiomu prostě potom musíte odpustit tvůrci (možná pro někoho slaboduché) finále ve smylu „Honesta vita est beata“, kdy ústřední dvojice naváže eternální, koexistenčně kopulativní vztah. Pochopíte li plně režséruv záměr, film vás konkveruje a **Na tomto místě se i JÁ musím snížit k insitnímu výrazivu některých uživatelů** „Sežvýká a vyplivne". Silně pochroumáni a polepení slinami pak budete ještě dlouho meditovat nad smyslem života a zejména buddhistickou tezí zvuku tleskotu jedné ruky!!!!!! .. dále viz Antikrista (11.01.2010)