Filosofská historie

Abych si tenhle film dokázal užít, zřejmě bych musel žít v tak vypjaté době, jako byla ta předmnichovská, kdy pocit ohrožení národa budil vlastenectví. Filosofská historie je tímto značně poznamenána, kdysi snad v dobrém, dnes ve špatném slova smyslu. Až a zda přijde čas blanických rytířů a bruncvíkova meče, snad hvězdu přidám. Dříve ne, nebudu si přeci hrát na Proroka. (26.02.2009)

Dle mého názoru :Alois Jirásek by měl určitě radost....ztvárnění jeho "Filosofské historie" se na tehdejší dobu povedlo. Přesto místy úsměvná, adaptace známé předlohy byla přijata s velkými sympatiemi kritiky, a tentokrát se shodla i s diváky. Otakar Vávra jako režisér úspěšně odstartoval svou režijní kariéru, protože převzal současně před ukončením natáčení "Filosofské historie" režii k dalšímu velice uznávanému filmu.Zajisté si vybavíme s úsměvem na rtech trochu postarší studenty- pány Vavřenu(L.Boháč), Frýborta(J.Pivec), Špínu (F.Hlavatý) a pana Zelenku (S.Neuman). Jejich bytnou hodnou slečnu Elís, Lenku,Márinka (Elena Hálková),obchodnice (Z.Baldová), aktuára Roubínka(Jindřicha Plachtu), poněmčelou manželku,Fricínka a dceru Lotty a především protivnou Rollerovou. (09.02.2007)

Celovečerní Vávrův debut, apel na národní hodnoty, boj proti útisku a zákazům a na srdce každého dobrého vlastence. Hodně mě zaujala Karla Oličová, prakticky neznámá herečka výrazně specifického vzhledu. A vzhledem k roku, kdy byl film natočen a uveden do distribuce, poslední věta vyznívá tragikomicky. (19.01.2012)

Opulentní nuda. Ambiciózní Vávra tehdy bezesporu zaujal svým režijním přístupem, který se ostře odlišoval od ostatních, přesto se mnohé z jeho historických filmů se současným divákem spíše míjejí. Jiráskova novela nepochybně zavdávala velké naděje v době (1937) natáčení tohoto filmu, kdy se znovu hrálo o osud utiskovaného Československa, dnes z toho všeho vyčuhuje už jen nesnesitelný patos, s nímž i jinak skvělí herci deklamují obvyklé fráze o svobodě, útlaku a lásce. (05.10.2008)

Alois Jirásek je dnes - jak mu to kdysi předpověděl jeho mladší současník F. X. Šalda - mrtvým autorem. Je to velká škoda nejen pro tohoto vynikajícího Čecha, ale ještě větší pro jeho národ. Celá řada jeho skvělých románových skladeb (PROTI VŠEM, BRATRSTVO, TEMNO, F. L. VĚK, U NÁS, PSOHLAVCI) patří do zlatého odkazu naší národní literatury právě tak jako některá z jeho dramat (LUCERNA) či ostatních drobnějších próz (NA CHLUMKU, STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, ZÁHOŘANSKÝ HON). Románová povídka FILOSOFSKÁ HISTORIE je vroucím Jiráskovým ztotožněním s vrstevnatě výrazným litomyšlským geniem loci a připomenutím národotvorných dálostí měřeno pohledem jeho života vlastně současným. Otakara Vávru k Jiráskovi přitahovala i jejich velká společná láska: František Palacký. Poměrně obsáhlá úvodní pasáž se svým záběrem snaží naznačit přednosti, ale i slabší místa výchozího půdorysu Vávrova autorského záměru. Povídka i film sám jsou vlastně souborem několika vypjatých obrazů z let 1847-1848, doby, která tolik připomíná konec šedesátých let minulého století. Zkostnatělá vrchnost královéhradecké diecéze, posilována policejním Metternichovým režimem, vytváří v pozdním biedermaieru litomyšslkého měšťanstva ovzduší takřka nedýchatelné, ale současně jaře veselé nezkrotným temperamentem i svobodomyslným liberálním smýšlením početného studentského houfu kolem filozofických studií. Mohu jen souhlasit s tím, že ze čtveřice poněkud přezrálých studentů nejlépe obstojí Jan Pivec, pro něhož film znamenal vzácnou příležitost předvést na stříbrném plátně to, co běžně zvládal na divadelních prknech; svůj standard zvládli na solidní úrovni i Boháč (skvělý přednes proklamací v osmačtyřicátnickém stylu), Neumann a do značné míry i Eleny Hálkové a "Špína" Vladimíra Hlavatého. K Pivcovi lze přiřadit Plachtu. Za zmínku také stojí nevypučelý talent-projev Karly Oličové (vyženěné neteře Edvarda Beneše) i připomenutí mladičkého Svatopluka Beneše. Podobné ocenění zaslouží i režie a kamera. Kvalita filmu kulminuje v jeho úvodu a v první části; poslední třetina se láme do spěšně natáčených i hekticky stříhaných scén revolučního roku a posléze vyúsťuje do poněkud křečovité a deklarativní idyly svatebního ruchu. Naopak kresba provinčních salonů a krámů i jejich až figurkovitě působících lidiček či náladových momentů během zvlášť vypjatých interiérových rozhovorů je až drobnohledně přesná a zdařilá. Skutečnost, že film natočený během pouhých 11 natáčecích dnů mohl sáhnout po mezinárodním filmovém ocenění v již tehdy prestižních Benátkách, povyšuje také vedle přetrvávající hloubky vlastního diváckého zážitku tento velký Vávrův juvenilní čin do klasického zlatého fondu naší národní kinematografie hraného filmu. (25.08.2007)