Sokolovo

Film by se dal rozdělit na 3 části: První - hrozná, plná komunistických frází a útoků na druhou stranu světa, druhá - lepší, ale nudná o přípravě vojáků v Buzuluku na boj - dalo se to stihnout za 15 minut a třetí - ta už byla zábavná a poučná o samotné bitvě. Ta byla zpracovaná fakt dobře. Ale jako celek je to slabý průměr. (18.11.2017)

Už jen ze základních údajů vám film říká "Nůůůdáááá" a má pravdu. Na děj který film vypráví je scénář moc dlouhý. Takovýchto filmů jsou tucty. Nejdřív vše vypadá vážně a dramaticky a pak si po celou dobu trvání filmu vyndaváte špínu zpoza nehtů. Nemůžu přímo vytknout herecké výkony, či oko kamery, ale můžu vinit producenty a scénáristy. Když se film táhne, tak se přímou úměrností stává nudným. Nevím, co víc k tomu napsat Na rok 1974 zhruba průměr. 45% (22.08.2015)

Vávra vehementně opisuje od svých Sovětských vzorů (jako bych koukal na Osvobození). A stejně jako u výše jmenovaného se dá o Sokolu říci, že to není špatný film. Jen ta do nebe volající záměrná manipulace s fakty, velebení Sovětů a komunismu (úlitba době nebo smýšlení tvůrců?) a soustavné očerňování exilové vlády. (18.06.2009)

Po mnoha letech jsem měl možnost nedávno znovu zhlédnout i pro mě nanejvýš kontroverzní film. S překvapením oproti vzpomínkám jsem musel konstatovat jedno: ideologický balast zůstal nezměněn, zato však velmi výrazně v mém pohledu posílila dokumentární i umělecká, jakoby odosobněná složka filmu. Připomenutí toho, co československé vlastence všeho věku přivádělo do československé východní exilové armády, zůstává - a zřejmě nadlouho zůstane - vlastně velmi slušným jediným filmovým zpracováním. Srovnání s Vávrovým dokumentem - filmem CESTA K BARIKÁDÁM - nejlépe ukazuje, nakolik výstižně se tomuto velikánovi naší kinematografie podařilo zachytit neopakovatelnou atmosféru hrůzných válečných událostí mrazivého zimního předjaří 1943, které bylo neseno podmínečným zdarem jednoho z posledních německých ofenzívních pokusů na východní frontě druhé světové války. Pochvalu zaslouží i připomenutí širšího dějinného kontextu (nacistické plány na českou etnocidu, atentát na Heydricha, lidická katastrofa, úvahy v londýnské vládě), které také kompozičně vyvažují tuto největší Vávrovu filmovou epopej rozsahem srovnatelnou s Bondarčukovou VÁLKOU A MÍREM (de facto šlo o hexalogii). Ještě zajímavější je to, co muselo být na zásah komunistických cenzorů rané normalizace vynecháno: kontext Benešových londýnských úvah, které ho "usvědčují" z nenapravitelných demokratických sklonů; postava národního hrdiny generála Heliodora Píky, statečného obhájce československého státního a národního zájmu v Moskvě, který se rozhodujícím způsobem zasloužil o ustavení jednotky; česky psaná jména německočeských demokratických antifašistů (Spiegel, Redisch), ale kupodivu i postavy pozdějšího ministra národní obrany Bohumíra Lomského (Svobodův zástupce), jeho náměstka a srpnového kolaboranta generála Otakara Rytíře (náčelník praporního štábu) i pozdějšího generála, nositele poválečného tzv. rudého gestapismu a spoluarchitekta procesů padesátých let generála bez kvalifikace Bedřicha-Fricka Reicina (zprvu osvětový, později zpravodajský důstojník jednotky). Přes tyto již podstatné faktografické razury se ještě podařilo Vávrovi natočit mimořádně zdařilý film, který vyniká jak pojetím, tak zvládnutím bojových scén (boj o Sokolovo). Druhý díl současně tvoří přechod k závěrečnému dílu trilogie OSVOBOZENÍ PRAHY, v němž řádění cenzury již nabylo nezvladatelného rázu a negativně ovlivnilo úroveň i vyznění nejen této části, ale současně i celé trilogie. (25.08.2007)

Dobře, všechno je tu ideologicky zkreslené, ale ve spoustě scén je velice dobře vyhmátnuto, o co komu šlo. První půlhodina je heydrichiáda a Lidice, druhá půlhodina je příprava v Buzuluku, až po půlce začíná válečná operace, takže samotná bitva o titulní ukrajinskou vesnici tvoří pouze poslední čtvrtinu filmu. A navíc, kolik máme lepších válečných velkofilmů? :-/ (07.03.2013)