Šťastnou cestu

Film jako takový možná nedosahuje kvality pěti *, ale mě osobně se velmi doktknul a zapůsobil na mě. Mám na mysli především excelentní herecký výkon Adiny Mandlové, který mě tenkrát, když jsem film viděl, velmi překvapil. Levicově zaměřený Vávra natočil nadprůměrný film ve srovnání s ostatní tvorbou roku 1943. Laťka nebyla toho roku nastavena příliš vysoko ve srovnání s okolními léty okupace a tak tento film považuji za vrchol roku 1943 společně s filmem Tanečnice. (06.03.2006)

I přes dobrý námět je to docela průměrný film, který by ani průměrný být nemusel, kdyby tu některé situace nebyly podané tak vykonstruovaně a nedůvěryhodně. A taky kdyby to bylo buď značně víc psychologické, nebo se to věnovalo menšímu množství postav, protože jsem neměl pocit, že by se to tady Vávrovi povedlo ukočírovat. Takže je to vlastně jen nemastná neslaná dobová záležitost, která aspoň má docela slušnou filmařskou stránku a nějaké herecké výkony. Jen teda nechápu, kde tam bylo to údajné podobenství... Slabé 3* (20.04.2023)

Červená knihovna trochu jinak. 1) Docela pěkně strukturovaný film o tom, jak prodavačky hledají svého životního partnera, potažmo o životě vůbec._____ 2) Uznání si zaslouží věrná kulisa pražského obchodního domu Bílá labuť v roce 1932._____ 3) Zajímavé je i zobrazení organizace práce v obchodním domě. Příchod a odchod z pracoviště, kontroly zaměstnanců, píchačky._____ 4) I dnes se můžeme z filmu poučit: Všichni na místa a usmívat se! Otevíráme!_____ 5) Zajímavý koment: Marthos*****. (10.09.2019)

Mimořádné Vávrovo dílo je zajímavé svou rozkročeností mezi kritickým filmem třicátých let a počátky italského  neorealismu. Je k neuvěření, že uprostřed druhé světové války mohl vzniknout film dokonale postihující kapitalismus své doby v jeho vrcholech i propastech. Vše dokresluje vynikající herecké obsazení, které předchází kinematografii třetí Československé republiky. Někde v pozadí je cítit ochrannou ruku Miloše Havla. (26.05.2021)

Film Šťastnou cestu patří k tomu nejlepšímu, co se mi podařilo z našich tzv. filmů pro pamětníky vidět. Vlastně mi připadá, že mezi ně ani nepatří (srovnání s italským neorealismem skutečně není přehnané). Otakar Vávra se dostal dál než je u „vážně myšlených“ filmů té doby zvykem. Snímek působí nezvykle autenticky a Adina Mandlová prokázala obrovský herecký talent, který jsem v žádném jiném jejím filmu neviděla tak dobře využit. Štěpničková a Korbelář jsou standardně dobří, ale bez toho jejich drámatu bych se, pravda, obešla. Zato humor a nadsázka, především v projevu Nataši Gollové a Jany Dítětové, filmu rozhodně neškodí. Ve srovnání s naivitou Fanynky a Božky (hrály je právě Gollová s Dítětovou), děvčátek jako vystřižených z nějaké Slavínského komedie, na mě ještě více zapůsobila na svou dobu skutečně otevřená výpověď o milostném, pracovním i tom bujarém nočním životě. (06.08.2006)