Narvik

Děj začíná v dubnu 1940 a opírá se o skutečné události v přístavu Narvik. Atmosféra je perfektní, kostýmy i provedení doslova bezchybné (dokonce i drobnosti jako nášivky Horských myslivců na uniformách Wermachtu - kteří v té době v Norsku opravdu byli nasazení). Tak proč to sakra nefungovalo? Film selhává v drobnostech. A je jich hodně. Třeba obsazení hlavní ženské role (okolo které se točí většina děje). Opravdu museli vybrat tu nejošklivější ropuchu, ze všech ženských co se ve filmu vyskytnou? Nebo její manžel a jeho eskapády s puškou (buď ji někde nechá nebo ji ztrácí - hrozně mě to rozčilovalo). Role dítěte (jeho chování a vliv na děj - další element co mi hýbal žlučí). Děj jako takový jakoby nevěděl, jakému příběhu se věnovat (a jak ho vyprávět). Přeskakuje se nejen mezi postavami, ale nešetrně se skáče i v čase (asi 4x), aby se udržela linie s historií (boje okolo Narviku trvaly dva měsíce). Ta integrita s minulostí se sice obdivuhodná, ale hodně to ničí pozornost a kontinuitu děje. (26.01.2023)

Impozantně stavěný protiválečný film, který by mohl být pro ostatní filmaře vzorem. Příběh Norska, který ve válečném marastu zůstal neutrální, ale protože měl pro výrobu zbraní tolik potřebnou železnou rudu, začali se tam dít věci. Snímek vkusně ukazuje válku nejen z politické, ale hlavně i z lidské stránky. Narvik se stal fyzicky svědkem konfrontace mezi německými a anglickými jednotkami, čímž tam nezůstal kámen na kameni. Norská strana se dostala do nelehké situace, a tak je hodně těžké posuzovat, co udělali dobře a co špatně. Nejzásadnější je to u postavy Ingrid Tofte, která může diváky rozdělit na dva tábory. Má obyčejný strach o sebe a své blízké, což ji vede k neúmyslnému zapojení s válkou. Její čin v zájmu ochrany svého dítěte může být kritizován i chválen, ale jak se říká, po bitvě je každý generál. Zachovala by se jako ona každá matka? Cílem filmu bylo dát obětem duši, což se povedlo. Jak se tímto příběhem ukazuje, nacionalismus existuje, a to blíže k vlasteneckému než národnímu eposu. Avšak s mírou a citlivostí. Scénář je zpracován nadstandardně dobře. Popisuje několik příběhů, které dávají smysl, aniž by se vzájemně rušily. Po technické stránce není co vytknout. Snad jen odstřel mostu by mohl být o něco dramatičtější. Každopádně se jedná o pevný vlastenecký snímek, který zviditelňuje svůj národ a dává najevo humanizaci svých postav. Události jsou založeny na příbězích skutečných lidí, jen jsou prožívány fiktivní postavou výše zmíněnou Ingrid Tofte. Emoční atmosféra je jasně daná, ale zase se v ní tolik netlačí na pilu, jak je běžné u hollywoodské produkce. I tak se do filmu nedostalo všechno, což je svým způsobem samozřejmé. Ono by to zase dalo spíše na seriál než na film, ale aby to u diváků vytvořilo alespoň nějaký obrázek, jak to tam vypadalo, vcelku to stačí. Pro Norsko se jedná o zásadní film své historie a my se alespoň, byť z části, zase něco dozvíme. (21.02.2023)

Hlboko podpriemerný film, ktorý v závere spomenie že sa jedná o najväčšiu bitku na území Nórska. Teraz v krátkosti historické fakty: "Realita bola nakoniec ešte prívetivejšia. Za necelých dvadsaťštyri hodín obsadili nemecké jednotky nielen Oslo, ale aj Kristiansand, Stavanger, Trondheim, Egersund, Horten, Bergen, Arendal a takisto aj samotný Narvik.". Bitka statočných Nórov trvala neskutočných 24 hodín, a aj keď film popisuje neskoršie udalosti v rozmedzí 14.4.1940 až 28.5.1940, keď sa sily predovšetkým spojencov v počte 25.000 vojakov vylodili v spomínanom Narviku na celom filme je evidentný pokus Nórov vyrovnať sa s vlastnou minulosťou, kolaboráciou kráľovskej rodiny no predovšetkým Vidkuna Quislinga s nacistickou Treťou ríšou. A to sa nepodarilo. V podstate ide o rodinný príbeh, s občas dobrou akciou, inak však poriadne spackaný. Na zlaté časy a filmy ako Most cez rieku Kwai, Nepriateľ pred bránami, Prežili sme Ardeny či Stalingrad budeme už zrejme iba spomínať a téma druhej svetovej vojny sa zdá potrebuje poskytnúť už nový pohľad na túto etapu ľudských dejín, ako sa to podarilo povedzme vo filme Jojo Rabbit. (13.02.2023)

po Holanďanech a Dánech přišli se svou válečnou troškou do mlýna i Norové a výsledkem je béčkové  a poměrně ploché válečné drama, které nedokáže vtáhnout a reputaci si nenapraví ani v bojových scénách. Těch je jednak docela málo a jednak svou nevýrazností připomínají spíš druhořadé akční filmy. I o méně známých událostech druhé světové války se dají natočit víc než slušné filmy. Narvik mezi ně bohužel nepatří...40% (24.01.2023)

Nebudu předstírat, že jsem od snímku s názvem Narvik neočekával něco úplně jiného, tvůrci se ale válečným akcím téměř nevěnovali a rozhodli se podívat na tehdejší události očima obyčejných Norů. Pokud jde o mě, myslím, že se jim to povedlo. Neutrální Norsko mělo smůlu v tom, že byla jeho neutralita trnem v oku zlým nacistům i hodným obráncům evropské demokracie. Ve finále obě strany norskou neutralitu v podstatě ignorovaly a korunu všemu nasadilo německé Cvičení na Vezeře. Nacisté ve výsledku dosáhli svého, protože "neutrální" Švédové mohli nadále (a mnohem) snáze podporovat německé zbrojení a jen velkoadmirál Erich Roeder měl zřejmě žaludeční obtíže, protože jeho Kriegsmarine utrpěla v kampani ztráty, z nichž se už nevzpamatovala. Mně se ale líbilo právě to, že se tvůrci soustředili hlavně na osudy lidí, kteří do toho všeho spadli jen proto, že žili zrovna v Narviku. Oceňuji také to, že se norští filmaři zaměřili na morální dilema hlavní hrdinky. U mě to měla dobré, já jsem na jejích rozhodnutích nenašel nic špatného, zato se mi zvedal kufr z moralizujícího davu. Z mého pohledu sice nešlo o zradu (ani jedné straně nešlo o dobro Norska jen o vlastní zájmy), ale i kdybych to tak bral, dovolím si parafrázovat známý citát: "Z hlediska vyššího principu mravního zrada na zrádci není zradou." Oni se sice Britové i Francouzi později snažili, ale Mnichov jim neodpustím. / Poučení: Za války nemá civilista mezi dvěma ohni velkou životnost. (10.03.2023)