Plavecký mariáš

Herecké hvězdy poloviny století zachraňují angažovaný budovatelský film plný dobových schematismů a propagandistického svinstva, takovou vorařskou agitku. Z toho období šťastného kolektivního budování socialismu patří ale Plavecký mariáš k tomu lepšímu, co bylo natočeno. Hodně totiž dělá z dnešního pohledu téměř ,,dokumentární" zaznamenání (kupříkladu výroba houžve) dnes již neexistujícího vorařského řemesla a nostalgie z jeho mizení zachycená přímo ve filmu, generace starých vorařů (kterých už je jako do mariáše) ještě naposled ukáže, že byli mistři svého fochu, který oni a jejich předkové praktikovali na Vltavě a jiných českých řekách více než 800 let (historicky poslední plavení voru se v ČSR uskutečnilo v roce 1960). (29.04.2007)

Milá komedie s vynikající plejádou našich herců od předválečných po právě začínající - to je největší plus filmu. Naopak je tu mírně nadneseno budovatelské úsilí 50. let, které někdy zabíhá do schématičnosti. Parta dědků se dá dohromady a po třiceti letech zachraňuje národní bohatství před zkázou, když dokáží doplavit přes všechny těžkosti kmeny k daleké pile a sklidí za to bouřlivé ovace (asi nejslabší scéna filmu je ta závěrečná, ale to s tenkrát nosilo). Pro mne je ten film klasikou české komedie 50. let, promítal se nesčetněkrát a předchozími generacemi byl velmi oblíben, takž čtyři hvězdičky. Marvan hraje svým typickým způsobem, stěží jsem poznávat v roli nahluchlého voraře Jiřího Plachého v jednom z jeho posledních filmů před sebevraždou. A usmát jsem se musel Theodoru Pištěkovi v roli stranického předsedy, když ho máme v paměti jako bodrého měšťanostu nebo sedláka... (18.11.2015)

Veselohra Plavecký mariáš na námět Jana Morávka byla diváky v době své premiéry přijata neobyčejně příznivě. Proč tomu tak bylo? Zaujal je především prostý lidský příběh bývalého plavce Váni, kterému se podařilo sestavit vorařskou partu a pomohl tak dopravit několik tisíc kubických metrů polomového dřeva včas na pilu. Film realizoval zkušený tým filmařských praktiků v čele s režisérem Václavem Wassermanem a kameramanem Ferdinandem Pečenkou, který dokázal citlivě a poeticky přiblížit krásu neporušené přírody a půvab zapomenutého českého řemesla. Snímek je cenný i tím, že ukazuje vltavské povodí v původním stavu těsně před dokončením kaskády velkých přehrad. Budovatelský entuziasmus pak částečně vyvažují mistři ze staré herecké školy v čele s Marvanem, Plachým, Fialou, Pištěkem a dalšími, byť některé dobově podbarvené vtipy a situace pobaví i přes jejich současnou kamennost. (05.10.2008)

Každá doba má své filmy, které ji charakterizují a které následující doba zavrhne, protože se to nosí. Pracovní nadšení lidí při záchraně dříví z lesních polomů je opravdu z dnešního pohledu nepochopitelné pro každého, kdo nezažil poválečný stav. Výsměch není na místě, protože těžko říct, jestli by dnešní kritici vystupovali stejně radikálně i v padesátých letech a starý papír se dneska sbírá nejen ve školách, ale i ve školkách. Ale dosti politiky. Kromě toho, že tedy je to agitka o chlapech, kteří chtěli stáhnout dřevo z lesa, aby neshnilo, je to veselý a vtipný film s výborným Marvanem, skvělou dobovou výpravou, krásnou přírodou a patří ke své době. Viděla jsem ho už několikrát a ráda se podívám někdy znovu. Mým vnukům vodákům se taky líbí. (07.01.2012)

Pokud si odmyslíme viditelnou agitaci, vyjde nám (podobně jako u Pětistovky) příběh doby. Neboť jsem se živě zajímala o voražství a plavení dřeva, příběh, zobrazení i mluva je prakticky přesná. Jen zde mohlo být více detailů, týkajících se řemesla plavení dříví. Dejte tomuto filmu šanci a nebuďte jen pózéři odmítající něco, co minulosti vůbec tak nevyznělo. (Pokud se někdo ozve, že jsem přesvědčená komunistka, měl by si nejdříve zamést před vlastním prahem nebo mě lépe poznat.) (22.08.2010)