Night Stalker: Hon na sériového vraha

Dokumentární krimi z Netflixu o honu na notorického sériového vraha, který terorizoval Los Angeles v letech 1985 a zabíjel ve jménu Satana. 3 hodiny dusného a nepříjemného materiálu o Richardu Ramirézovi, ze kterého čiší zlo na míle daleko. Je zajímavé, že ten chlap zabíjel bez žádného vzorce. Staří, mladí, ženy, muži a dokonce znásilňoval i děti a pár lidí jen napadnul. Nekouká se na to příjemně, fotky z místa činů jsou velmi brutální, dialogy působivé a sbírání důkazů sakra náročné. Zhlédnuto na jeden nádech. Je to opravdu velmi dobré a pro fanoušky sériových vrahů a drsných krimi rozhodně povinnost. 8/10. (07.02.2021)

Dokument výborný, o tom netřeba dlouze polemizovat. Ostatně stejně tak, jako u většiny podobných Netflix sérií. Jediným zklamáním byl poslední díl, v němž jsem čekal mnohem více informací o profilu vraha. Malinko mi chyběly výslechy s vrahem, pokud jsou k dispozici. Zkrátka na 5* bych se chtěl o tak šíleném člověku dozvědět více. (18.01.2021)

Dokument, ktorý som videl a nemám potrebu sa k nemu nikdy v živote vrátiť. Tento dokument nebol pre mňa úplne ľahký na sledovanie. Zisťujem, že dakedy mám menší problém s hororomi než s takýmito true stories. Tiller Russell odviedol výbornú prácu. Mystifikuje. Vytvára náš vzťah k obetiam a dáva veľa vecí do súvislostí. Ukazuje možno viac, ako by sa patrilo, ale nikdy to nie je úplne explicitné a cez čiaru. Na konci zostáva nepríjemný pocit aj akýsi smútok. Nepríjemný pocit, že toto sa stalo. A že ten strach, ktorý z toho šiel, paralyzoval krajinu a ľudí. A smútok z toho, že pri tom všetkom prišlo o život veľa ľudí. Milých ľudí. Nevinných. Tá miera zraniteľnosti a odvahy. Zvrátenosti a morálnej čistoty je v neustálom kontraste. Po celú dobu troch hodín. Na chvíľu budem musieť pozerať niečo ľahšie. O triedu lepšie ako Yorkshirský Ripper. (25.01.2021)

Mnozí kamarádi a známí nechápou, jak můžu mít rád horory. Proč se dobrovolně vystavuji něčemu podle nich negativnímu, z čeho je mi úzko a po čem se bojím. Marně se jim snažím vysvětlit, že horory pro mě nejsou negativní, necítím se po nich úzko a že jsem z nich maximálně trochu “rozcitlivělej”, co ale platí ještě více o kvalitních dramatech, na které koukají i oni. Snažím se jim vysvětlit, že horor je žánrová zábava, postavená na umu režiséra hrát si s divákem, s jeho emocemi a současně s filmařskou formou, která u nich vyžaduje daleko větší inovaci než u těch nejkvalitnějších vztahových dramat. Hororů můžu vidět pět za den a třicet za filmový festival. O to víc mě baví a jsem po nich o to více hladový. Protože chci pobývat ve fantaskním světě neomezené představivosti jejich tvůrců, které se co do rozmanitosti může rovnat pouze žánr sci-fi. ____ Co ale je pro mě horor ve stejném smyslu slova, jak ho vnímají všichni ti nechápající odpůrci žánrového hororu, jsou věci jako tahle minisérie. Vystavěné nikoliv na fantazii kreativních nadšeneckých filmařů, ale na reálném podkladu dokumentaristicky odkrývající nepochopitelnou anomálii, škodný element našeho světa zosobňující ultimátní hnus a zlo. Věci jako tento seriál mi stačí vidět jednou za rok. Předtím to byl maďarský film Saulův syn. Taky reflektující realitu a taky paradoxně bez přívlastku “horor” mezi jeho oficiálními žánry. (21.01.2021)

Trochu mi to připomnělo Fincherova Zodiaca. A nemyslím tím samozřejmě po formální stránce, spíše jde o pocit, který sledování obou děl evokuje - pocit opakovaného zmaru tváří v tvář nelidskému nepříteli, jenž nenásleduje žádný racionální vzorec a nenechává takřka žádná vodítka, která by jeho až mysticky děsivé konání umožnila včas zastavit. Ale zatímco Zodiac přinesl kompletní zpochybnění a rozklad procedurálního vyšetřování, v tomto případě se vraha polapit podařilo a celý proces tedy pochopitelně směřuje k tíženému zadostiučinění - tvůrcům se totiž podařilo odvyprávět poměrně osobní příběh dvou policistů, kteří v průběhu vyšetřování takřka nezamhouřili oka a báli se o životy svých rodin, a skrze často velmi brutální náturu jednotlivých zločinů a množství dobového materiálu je divák nevědomky nucen oživovat samotnou atmosféru zákulisí (na níž Zodiac z velké části stavěl) ve své vlastní hlavě. Aktéři navíc vypráví události chronologicky a k jednotlivým vraždám se vracíme podle toho, kdy byly motivačně propojeny s klíčovým podezřelým, tudíž dobře funguje i udržování zvědavosti ohledně toho, která stopa kriminalisty k neúnavnému maniakovi nakonec dovede. Motivační škála kolem celého případu je samozřejmě nesmírně komplexní a ne vždy se daří tnout vyloženě do živého - některé výpovědi pamětníků nemají tak konstruktivní základ jako jiné a občas škodí protahované fiktivní dramatizace (v tomto formátu by zkrátka mělo jít o nepřetržitou záplavu informací, které spojují tehdejší hypotézy se zpětnou reflexí v různých tematických kruzích), ale přesto je dokument velmi dobře strukturovaný a bez problému drží pozornost od první do poslední minuty (čemuž napomáhá i promyšlené dávkování klíčových zvratů i dalších otázek do závěrů epizod, přesně ve stylu seriálového vyprávění na pokračování). Nevadila mi ani vyšší míra názorové subjektivity a ani občasná oslavnost mužů zákona, která vytlačovala jakékoli hlubší emoce - stejně tu nešlo o psychologii, ale jen o popis vyčerpávající procedury. A na mě to dost zabralo. 85% (15.01.2021)