Gallipoli

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Sám pan učitel dějepisu ve škole nám o hodině jednou vyprávěl o tom, jak je tento film skvělý a jak přesně popisuje tehdejší válečnou dálkovou komunikaci. A já mu mohu dát za pravdu, ne sice kvůli historické přesnosti, ale že je to skvělý film. Ba přímo nádherný. - komentář z roku 2006, přičemž film viděn tak někdy 1998. 2013 - viděno znovu a zjištěno, že ten komentář je úplně dementní. Tady je vidět, jak si pamět dělá co chce. Ale film je to pořád super. (05.02.2006)

Na film jsme doma koukali nadvakrát a neb jde dnes již o film pro pamětníky, nebylo v prvních třech čtvrtinách zřejmé, jak dramatické finále nás čeká. K poslední čtvrtině jsem pro diváckou pohodu koupila brambůrky. Dostalo se mi napomenutí, že Gallipoli není popcornový film. Rozhodně není, ale jak říkám, já koupila brambůrky. (16.10.2018)

Válečný film, který vlastně o válce vyjma poslední půl hodinky vůbec není. Je o životě mladých občanů Austrálie v době první světové války, řešící dilema zda jít či nejít do války a proč. Ze začátku je film velmi zdlouhavý a člověk se tak může dívat jen na opět vynikajícího Gibsona. Naštěstí se děj začne po chvíli rozjíždět a ve druhé třetině už jsem spokojeně sledoval dění na obrazovce. Škoda špatného přístupu (asi) režiséra, film na to jak je ze začátku zdlouhavý, tak je ke konci strašně uspěchaný a hlavně cca poslední dvě minuty jsem vůbec nechápal, že už je vlastně konec. Po Tarantinových Gaunerech snad nejméně očekávaný poslední záběr, který bohužel v mých očích filmu spíše uškodil. Pokud ve mě nějaké hlubší pocity byly, konec je zazdil. (08.04.2010)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)