Piknik na Hanging Rock

Piknik na Hanging Rock ve mně vzbudil úžas svou mimořádnou hloubkou, s níž trasuje neviditelné, zato mocně poutající oddenky, jimiž Země či Příroda obepíná připravené, tj. adekvátně disponované bytosti. Uchvacujícím symbolistickým jazykem zachycuje vhodně zvolený prostor a netušenou měrou přenáší jeho fluidum k divákovi (i já mohu dosvědčit mrazivost tohoto kontaktu). Stejně věrohodně je zobrazena i fascinace dívek nořících se do útrob otevírajících se skal. Je jejich nevysvětlitelné zmizení výrazem dokonalého splynutí (s čím?), návratu (k čemu či kam?) nebo proměny (v co?)? Významová otevřenost poskytnutého obrazu této cesty, posílená desítkami nápovědí, mnohovýznamových obrazů, (slovních, zvukových/hudebních i obrazových/výtvarných) náznaků a intertextových vazeb výtečně znázorňuje hieroglyfickou povahu světa, tedy jeho čekání na chápavého luštitele, otevřeného hledače, který bude z jeho tvarů číst a svým výkladem jej spoluutvářet. Esoterní rozměr filmu vyvažuje napínavé líčení pátrání. „Svět pátračů“ je přitom ztvárněn kontrastně k magické krajině: je to svářlivé a zkostnatělé prostředí odcizující kultury (jejímž groteskním atributem je věčný korzet), které usiluje o racionální, materialistický (o zákon zachování hmoty se opírající) výklad záhady, namísto něhož ale přicházejí jen další otázky. Jako nadbytečné bych snad filmu vytkl jen závěrečné sondy do spletité historie osiřelých sourozenců, kteří se z různých stran (a aniž by se stačili znovu setkat) blíží Tajemství (aniž by je ovšem mohli odkrýt). Tuto romantickou (a romaneskní) vsuvku chápu jen jako svedení z cesty. Ta rozhodně nekončí u truchlivého těla ve skleníku, ale pokračuje za zdánlivě neprodyšnou skalní masou. Ale jak? (14.02.2011)

V úvodu, kde se dívky jen hihňají a ve zpomalených záběrech recitují poezii jsem myslel, že chcípnu nudnou. Ve vzduchu byla cítit jakási tajemná atmosféra, tak jsem vydržel. Po zmizení se to trochu rozjede a film mne začal bavit. Bohužel dále se už NIC nestane a my se vlastně NIC nedozvíme. Vizuálně je to moc hezké a hudba je podmanivá, toť bohužel vše. Fakt divný film. (04.10.2015)

„Everything begins and ends at the exactly right time and place..“ Záhadné zmizení děvčat jako podobenství soumraku viktoriánské éry, ztráty nevinnosti a střetnutí osadníků s mystikou jejich nové země. A nebo je znásilnil, podříznul a zakopal (ne nutně v tomhle pořadí) praděd Micka Taylora z Wolf Creeku? Není to zas až tak podstatné, tady jde především o způsob podání. Vizuál v hávu zasněnosti a impresionismu, samotný Hanging Rock připomínající lidské tváře ztracené v čase a hudební doprovod, který vtahuje do svých pavučin tajuplným ústředním motivem, Panovou flétnou, zlověstným hučením i úryvky z klasiků. Pokud bych měl tohle stěžejní dílo australské kinematografie nějak stručně charakterizovat, napadají mě jen dvě slova. Odcházení vznešenosti.. (04.05.2020)

Jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Kombinace až nebeský krásy dívek se strach nahánějícím tajemnem a skvělou hudbou (taky skvěle použitou, opakující se začátek 2. věty Beethovenovo 5. klavírního koncertu, postupně delší a delší, až přijde po smyčcích vytouženej klavír, to je nádhera) je dokonalá. (23.09.2011)

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem. (09.05.2011)