Romeo, Julie a tma

Dana Smutná vo svoje prvej a smutnej roli. Ozajstný kúsok filmového umenia, ktorý by v americkom spracovaní siahal na oscara. Nebola tu dosiahnutá veľkoleposť, ale za uzdu bola chytená myšlienka. Niekomu sa môže zdať už otrepaná, no v roku 1959 šlo o stvárnenie niečoho, čo vlastne ešte nesmrdelo ani minulosťou. Vzbudzuje také emócie, že máte miestami chuť hodiť pľuvanec na tie náckovské a kolaborantské ksichty. Silne mi to pripomenulo dnešnú dobu novodobých udavačov. Film prináša také zaborenie sa do deja, že časom už ani nevnímate 21. storočie, ste celý vnorený do roku 1942. Silný záver bol oslabený len patetickým útekom, kedy si dievča neodstráni ani židovskú hviezdu, na to by snáď pri úteku zabúdať nemala. (04.04.2021)

"Podívej, támhle je Proxima Centauri. Je to dvojhvězda. Otáčejí se kolem jediného gravitačního pole. Jedna kolem druhé." "Jako ty a já?" ____ Bravurní adaptace dnes již klasické novely české poválečné literatury Jana Otčenáška, která se zaslouženě zapsala do zlatého fondu československé kinematografie. Jde v podstatě o alternativní přepis ikonické divadelní hry Romeo a Julie od majstra Viléma Šejkspýra - akorát narativ, klauzule a ústřední aktéři jsou obměněni. Jiří Weiss pojal dané leitmotivy a dílčí periferie velmi specifickou interpretací, která z určitých hledisek, jmenovitě v rámci dobové výpovědi, emocionální sugesce, konotací neorealismu, dílčích aspektů a řemeslných složek fakticky bere dech. Skrze temporální drobnokresbu jednotlivých charakterů zkoumá až sisyfovskou beznaděj nejtemnější etapy v dějinách Československa, ale paradoxně i jistý optimismus okurkové sezóny, leč je minimální. Ivan Mistrík a Daniela Smutná tvoří milostný pár jak z řecké tragédie či z Rollandovy baladické novely 'Petr a Lucie', a divák s nimi sdílí až intimní empatie. Tím vzniká nesmírně autentická replika atmosféry protektorátní doby, respektive období heydrichiády, a v neposlední řadě určitě jedna z nejpůsobivějších kritik antisemitismu a nacistické ideologie - zcela nepřikrášlená, nekompromisní, neberoucí si jakýkoliv servítky.... Negací snímku je tak krom příliš dlouhé expozice - která spíš slouží jako naturalistická sociologická sonda a reflexe rozpoložení tehdejší společnosti, která se vztahem zaobírá sporadicky, k čemuž tedy slouží polovina druhá - absence určité narativní komplexnosti, páč samotný přepis předlohy na filmové plátno je velice zkratkovitý a striktně modifikovaný - ovšem závěr samotný závěr je tak emocionálně senzitivní, že odpustíte takřka všechny nedostatky. Pokud ale nevíte, jakou knihu z našeho domácího revíru vylosovat k matuřitní zkoušce, krom Čapka, Hrabala a Vančury si určitě vyberte tento ikonický příběh, a dejte všanc jeho neméně kvalitní filmové adaptaci.... VERDIKT: 8,8 judaistických morčat z 10 ____ "Víš, co bych chtěl? Vidět tě, když se směješ." "To už jsem asi zapomněla." [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Fantazie. Weiss Otčenáškovu předlohu zrežíroval naprosto dokonale, v tom filmu není v tomto ohledu jediná chybička. Přesně zvolená délka jednotlivých scén, stupňované napětí, výtečný střih a Hanušova kamera. Herecké výkony, které snad nemohly být lepší. Exceluje zde zejména nesmrtelný slovenský sympaťák Ivan Mistrík, ale i vedlejší role jsou obsazeny naprosto přesně a i taková malá rolička, kterou zde měl Venca Lohniský nebo František Smolík se svým "mechanickým pomníkem", se podílí na konečném velmi silném emocionálním účinku. Kolik jsem už viděl podobných válečných příběhů ve filmech, ale jenom málo z nich bylo tak působivých. Holt se to musí umět. Podle mého soudu je Romeo, Julie a tma přinejmenším stejně tak skvělým filmem, jako mnohem známější Vyšší princip. (28.12.2012)

Kdysi v protentokrátu... Příběh není něják originální (už ten název), ale když ono je to tak skvěle pojato a zpracováno... Já Vám měl panečku občas pocit, jakkoby ti náckové měli zaklepat na dveře i mě. Ústřední duo parádní. Ona krásná, bezbranná. On charakterní hrdina s velkým H. Do toho všeho Ráž se svým hlasem a Princip Smolík. Skvostná balada se vším všudy. Nejspíš sáhnu po literárním zpracování. (13.05.2015)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)