Vlčí jáma

Další z černobílých kouzel naší kinematografie padesátých let se obírá důkladnou studií "čisté" morálky na případu stárnoucí a hrubnoucí ženy v odkvětu, která se odmítá smířit s nenávratným během času. Féministická próza tehdy režimisticky prominentní Jarmily Glazarové nalezla víc než dokonalé filmové přetlumočení vynikajícího českého režiséra Jiřího Weisse. Kontrast bezelstného dívčího mládí a zloby odcházejícího života, který nechtěl vždy být peklem pro sebe i své okolí, je zcela na výši dobových trendů vývoje hraného filmu. Vynikající - v mnoha ohledech životní - výkon přední české herečky národní umělkyně Jiřiny Šejbalové snese světová měřítka. Za zmínku stojí i nesmělý projev nadané, tehdy objevené nadějné krasavice českého filmu Jany Brejchové, dědičky tragicky uzavřeného osudu mladičké slibné Jany Rybářové. Démanty často nacházíme tam, kde bychom se jich naděli nejméně. (27.08.2007)

„To všechno je závist. Ale nic jim to není platné. Robert mě má rád! Časem sama poznáš, jak mě má rád.“ A tohle prohlášení zanechalo v Janě větší stopu, než by se na první moment mohlo zdát…Vlčí jáma se může jevit jako klasický milostný trojúhelník v dobových kostýmech. Ale to by nesměly hrát ženské postavy Jiřina Šejbalová a Jana Brejchová. Ať už jde o majetnickou, sebestřednou, zlou, zapšklou, pomlouvačnou a panovačnou tetičku Kláru či mladou, naivní, obětavou a ostýchavou svěřenku Janu, obě herečky jsou ve svých rolích naprosto přesné (a je docela jedno, že mladičká „Brejška“ toho nejvíce uhraje svýma očima). Miroslav Doležal se naopak příliš projevit nemohl už z podstaty své role, jeho „podpantoflák“ a „tajtrlíček“ Bob je parodií na muže vysokého postavení. A zatímco ve skutečnosti nejistá tetička zažívá totální rozpad osobnosti, Janu čeká prozření. Její závěrečný čin se může zdát překvapivý, ale pozornější divák si všimne jasných indicií. I díky konci dávám solidní 4*. „Co ty víš?! Ty jsi všechno, co mohlo být…a nikdy nebude.“ (10.05.2020)

Ďalší z rady filmov, nemilosrdne tepajúcich malomeštiactvo, pokrytectvo a dávajúci nádej nastupujúcej generácii, opustiť svet morálneho úpadku. Svet domácnosti starostu a jeho dominujúcej a predsa tak slabej, o láske sa uisťujúcej a predsa v duši lásku muža nepociťujúcej, a preto ukričanej ženy a hororovo vyzerajúcich zatrpknutých slúžiek a príbuzných je vykreslený až karikovane odpudivo. Takéto filmy ukazujú väčšinovej spoločnosti - aha, akí ste Vy dokonalí, pozrite, aké morálne ohavy žijú navôkol Vás. Hoci v skutočnosti žijú predovšetkým vo fantázii tvorcov. Všetko sa to sústredí na atmosféru zmaru, dej je dosť slabučký, ale celkove vďaka skvelým hereckým výkonom ide o jemne nadpriemernú záležitosť. Z filmu sa nedozvieme, čo bolo za manželstvom tetičky a otčíma, ale dobre ukazuje, že partnerov by mali do značnej miery spájať spoločné zdieľanie sveta a podobné koníčky, pretože založenie manželstva len na základe sexuálnej zhody, či majetkového prospechu zväčša končia podobným odcudzením. (28.06.2021)

VLČÍ JÁMA předčila veškerá má očekávání ... Černobílej look, dokonale hustá, depresivní atmosféra, prostředí, do kterého je to vše zasazeno + vynikající a přesvědčivé herecké výkony všech hlavních protagonistů ..., prostě psychodrama v pravém smyslu tohoto slova, který se mi fakt dostalo pod kůži... Obzvláště výkon Jiřiny Šejbalové, coby původce všeho toho skrytého zla a deprese, je naprosto dokonalej a v závěsu hned za ní to je Lola Skrbková, která v roli služebné dodává už tak dost hustej atmosféře ty patřičný grády...No a jako protipólem toho všeho mladičká Jana Brejchová, která si v jedné ze svých prvních rolí taky nevede nejhůř, i když na mě působící trochu unyle...Výbornej českej film, kterej nedosahuje kvalit PETROLEJOVÝCH LAMP, nicméně ve svym ranku představuje rozhodně to nejlepší, co u nás kdy bylo natočeno... (25.01.2009)

Nakonec dám jen čtyři, protože si myslím, že pan režisér měl paní Šejbalovou víc ukočírovat. Hraje skvěle, o tom žádná, ale někdy až tak přehnaně expresivně, že jí tu postavu přestávám v těch chvílích věřit... Jinak už od úvodních záběrů - tak dokonalý příjezd vlaku do nádraží jsem dlouho neviděl - kameramanská krása, nádherné záběry, a to i v interiérech, je vidět, že každá scéna byla do detailů promyšlená. Příběh je nadčasový, nakolik se zdá, že jde jen o 50. léta. Tady hraje všechno - každé gesto, pohled, vyřčené věty dostávají za čas nový význam a způsobují nové posuny v chápání postav. Ty samy nejsou jednoznačné - u každé najdeme její klady (ano, i u té starší manželky), tak zápory. Dokonce některé postavy, jež se jeví jako kladné, časem přejdou na druhou stranu rovnice. Ale vše zcela pochopitelně, logicky, protože to vyplývá z jejich charakterů. Zdařilý, byť trošku depresivní kousek, i když pro mne ne - ta naděje tam na konci je myslím jasná. Když se člověk dostane z okouzlení a bludu, prohlédne a jde dál posílen a je víc sám sebou.Když se člověk dostane z té vlčí jámy samolibosti, šalby a dalších negativních vlastností. Otázkou je, nakolik spokojen je s tím otčím, který některé věci bral jako jistotu, ale i u něho chápeme, že se cítil nepochopen, manželkou vlastně zrazován a zrazen (jak ta dovedla zničit atmosféru při zpěvu písničky blbým chloupkem! Jako bych v tom narušování soukromí a klidu viděl vlastní ženu.), a tak není divu, že si chtěl něco dokázat. Což se mu povedlo, ale za cenu hodně velké oběti. Jak říkám, právě ta nejednoznačnost postav je hodně realistická, a nic a nikdo nejsme ani černí, ani bílí, ale každý si v sobě neseme různé vlčí jámy. Mimochodem, ta písnička Jiřího Srnky V úzké uličce je zde geniálně použita - jak pro vykreslení charakterů postav, tak při následném návratu až po poslední zpěv na hřbitově, kdy konečně - ale za jakých okolností - už konečně zazní celá. (09.02.2019)