Velryba

Herecká masterclass x masterclass zbytečný režijní manipulace. Kdyby Darren udržel na uzdě svojí touhu smýkat divákem do záchvatu transcendentního dojetí a vedl film až do konce jako komorní bytový příběh o lidské hroudě viny a osamocení, mohlo to mít punch, na jaký tenhle americký patetik dosáhl naposledy ve Wrestlerovi. Ale bohužel takhle je z toho nanebevzetí sebepoškozujícího se člověka, který se vzdaluje tím víc, čím víc se ho režisér snaží udělat dojemným. Fraser ovšem zaslouží maximální respekt. On je všechen humor a humanismus, který tenhle pochybný dramatický kytovec nese. (30.12.2022)

Herecký návrat v bezchybné formě Brendana Frasera v komorním a emočně zbytečně vypjatém dramatu o lásce, smrti a sebedestrukci. Některé postavy zbytečné, jiné otravné ale ten Brendan vše tahá nahoru a je to jediné a hlavní proč film vidět, protože Aranofsky tentokrát jede na emoční jistotu bez invence. (06.03.2023)

Jakože wau; jaktěživ jsem v kině nezažil, aby tolik lidí brečelo dojetím – a já smekám Aronofskymu už jen za to, že se mu něco takovýho podařilo.... jenže se není taky čemu divit, protože Velryba je nejenom velkolepým hereckým comebackem Brendana Frasera [který si tu slávu a úspěch zaslouží jako nikdo jiný], ale hlavně neskutečně subtilním, emotivním a lidským příběhem [jehož lidskost tkví v kontrastu s tím jak fyzicky nepříjemný scény vlastně ukazuje], který brilantně a s neuvěřitelnou něhou akcentuje motivy o sebedestrukci, křivdách, lítosti, odpuštění, upřímnosti, empatii a znovuobjevení naděje, a u jehož sledování jsem měl co dělat abych neměl na krajíčku. Už dlouho jsem navíc neviděl film, který by nabízel tak dechberoucí a emocionálně intenzivní katarzi a fakt nekecám, když řeknu, že mě už dlouho nic takhle nedostalo, protože jde o ultimátní doják. Garantovat mohu však pouze jediný: málokteré oko nezůstane suché – což platí i o kvantitě pofrkaných kapesníků. Jo a Sadie Sink je tady na vrcholu... Co dodat? Budiž Brenesance, bejby, let's fakin gou! (10.02.2023)

Nevím, do jaké míry se filmové zpracování podobá tomu divadelnímu (předpokládám, že hodně, když scénář sepsal autor divadelní hry), každopádně rukopis Aronofskyho z toho vůbec necítím. Spíše jsem měl pocit, že Aronofsky do toho šel proto, aby si mohl natočit něco menšího, co by do budoucna ujistilo všechny studia, že mu můžou svěřit větší projekty, aniž by se báli, že na tom prodělají majlant. Brendan Fraser působil sebevědomě a velmi lidsky, zatímco Sadie Sink si prostě zahrála Max ze Stranger Things. Kdo ví, jestli se dokáže zbavit tohohle hereckého prokletí. Její postava jednala naprosto iracionálně, což mi hrozně lezlo na nervy. (22.02.2023)

Víra, selhání, otázky viny či sexuality, přijetí sebe samého… Hollywood prostě comebacky miluje. Zatažené rolety, propocený gauč, pizza za dveřmi, černé okénko při on-line kurzech. Svou jedinou kamarádku (a zároveň zdravotní sestru) neposlechne. Vymlouvá se na zdravotní pojištění. Oba si ovšem uvědomují, že další kyblík kuřecích křidélek v kombinaci s obří nadváhou na hranici tří set kil může být Charlieho poslední. V sebedestruktivní životní etapě chce vysokoškolský lektor jediné: napravit jedno ze svých klíčových selhání. Už dávno totiž z Charlieho života vypadla (nyní) dospívající dcera Ellie plná nenávisti. Nasupená puberťačka je v jeho očích (jen) poraněné mládě, které potřebuje zachránit a ukázat své lidské kvality. A nebude jediná. V jeho samotářském tmavém kutlochu se vystřídá víc takových duší. Nicméně právě dialogy s dcerou jsou afektované a místy neautentické. Přepálené emoce, které se z nich měly vytěžit, na mě nepůsobily. A asi mi to celé vadilo víc než tlačení na city, za mě byla totiž hranice patosu pořád docela snesitelná. Darren Aronofsky znovu pracuje s tématy sebedestrukce či odcizení (a opět nechybí motiv náboženství) a následně i s jistou formou vykoupení. Samozřejmě se mluví a mluvit bude zejména o Brendanu Fraserovi, který splynul s rolí a s vrstvou tuku (maskéři velký palec nahoru) natolik, že o autentičnosti postavy nikdo pochybovat nebude. Ty jeho oči, to jeho zdůrazňování kladů, ty jeho grimasy při bolestech na hrudi… naopak oscarovou nominaci pro Hong Chau úplně nechápu. Aronofského kousky Requiem za sen, Wrestler či Černá labuť byly víc vtahující, komplexnější a dospělejší. Přesto mi tohle vypocené drama sedlo. (13.03.2023)