Velryba

Víra, selhání, otázky viny či sexuality, přijetí sebe samého… Hollywood prostě comebacky miluje. Zatažené rolety, propocený gauč, pizza za dveřmi, černé okénko při on-line kurzech. Svou jedinou kamarádku (a zároveň zdravotní sestru) neposlechne. Vymlouvá se na zdravotní pojištění. Oba si ovšem uvědomují, že další kyblík kuřecích křidélek v kombinaci s obří nadváhou na hranici tří set kil může být Charlieho poslední. V sebedestruktivní životní etapě chce vysokoškolský lektor jediné: napravit jedno ze svých klíčových selhání. Už dávno totiž z Charlieho života vypadla (nyní) dospívající dcera Ellie plná nenávisti. Nasupená puberťačka je v jeho očích (jen) poraněné mládě, které potřebuje zachránit a ukázat své lidské kvality. A nebude jediná. V jeho samotářském tmavém kutlochu se vystřídá víc takových duší. Nicméně právě dialogy s dcerou jsou afektované a místy neautentické. Přepálené emoce, které se z nich měly vytěžit, na mě nepůsobily. A asi mi to celé vadilo víc než tlačení na city, za mě byla totiž hranice patosu pořád docela snesitelná. Darren Aronofsky znovu pracuje s tématy sebedestrukce či odcizení (a opět nechybí motiv náboženství) a následně i s jistou formou vykoupení. Samozřejmě se mluví a mluvit bude zejména o Brendanu Fraserovi, který splynul s rolí a s vrstvou tuku (maskéři velký palec nahoru) natolik, že o autentičnosti postavy nikdo pochybovat nebude. Ty jeho oči, to jeho zdůrazňování kladů, ty jeho grimasy při bolestech na hrudi… naopak oscarovou nominaci pro Hong Chau úplně nechápu. Aronofského kousky Requiem za sen, Wrestler či Černá labuť byly víc vtahující, komplexnější a dospělejší. Přesto mi tohle vypocené drama sedlo. (13.03.2023)

Mám radost pokaždé, když mě dění v nějaké komoře vtáhne tak dokonale, až zapomenu, že jde jen o film. A zdejšímu tvůrčímu kolektivu se to povedlo takovým způsobem, že mi výsledný dojem nepokazily ani titulky vygenerované Google Překladačem. Brendana Frasera mám zaškatulkovaného jako komediálního herce, ale tady mě přesvědčil o tom, že by si za svůj výkon nějakou tu cenu zasloužil. Oscar je v mých očích notně politicky profláklou soškou, ale pokud z ní má mít někdo radost, ať je to Brendan Fraser. Milovníci akčnější podívané, by se u snímku asi nebavili, já jsem se ale do příběhu opravdu ponořil a užil jsem si úhlavního pomalého sebevraha i všechny vedlejší, podvyživené postavy. Velmi mě bavila postavou sice menší, ale duchem třímetrová Liz a v roli mrchoidní Ellie se blýskla Sadie Sink. I přes hlubokomyslné sondy se film neroztekl v nudné filosofování nad pomíjivostí lidského života, tvůrci ho naopak skvěle okořenili pizza večerem, jež se zvrhl ve večer pana Creosota, a já jsem valil oči. Nemohl jsem si nevšimnout evoluce, která se nevyhnula ani Heimlichovu chvatu a jsem rád, že si tvůrci našli prostor i pro občasné záblesky jemného humoru. / "Ještě jednou řekneš promiň a vrazím do tebe nůž!" "Moje orgány chrání šedesáticentimetrová vrstva tuku, čeho myslíš, že dosáhneš?" / Poučení: Pokud se rozhodneš pro sebevraždu, uvědom si, že jsou některé metody časově a finančně náročné. 5*- (27.03.2023)

Po kritiky nepříliš dobře přijatém filmu matka! a dlouhých pěti letech je mistr tíživých a depresivních dramat zpět a je díky (jeho tematicky oblíbenému) Bohu stále ve formě. V rámci Aronofského filmografie se Velryba svým na režisérovy poměry poněkud umírněným pojetím blíží asi nejvíce Wrestlerovi, protože též vypráví o trpkém životě muže na pokraji sil, který má problematický vztah s dcerou. Co do námětu, není Velryba ve své podstatě nijak komplexním filmem, mísí však v sobě zajímavé motivy a momenty, které nenechají diváka netečným s děním na plátně. Lví podíl na tom všem má samozřejmě (vzhledem k těžkému obleku doslova) dechberoucí výkon Brendana Frasera, k němuž jsem měl sice vždy výhrady, avšak v roli Charlieho dokázal své herecké kvality na výbornou. Věrně mu sekundovaly všechny vedlejší postavy v podání Sadie Sink, Hong Chau, ale i Ty Simpkinse a Samanthy Morton. I když se film držel (nejen díky Charlieho gravitaci) dost při zemi (či Zemi?), našlo se v něm nejedno místo, v němž Aranofsky pokukoval po svém oblíbeném Stvořiteli, ale nijak podbízivě či bezúčelně. Velryba je místy možná podobně jako Charlie naivní a přehnaně pozitivní, zároveň ale dokáže autentickým a nijak agresivně plačtivým způsobem předat poselství o tom, že lidé mohou být úžasní, pokud mají oporu a jsou k sobě upřímní. (09.03.2023)

Aronofského růžovoučký svět nesdílím. Ve velrybím světě jsou všichni citliví, chápaví, touží si navzájem pomáhat a jen Ellie je celkem reálná puberťačka. V tomhle filmu plném málem svatých působí Ellie vlastně nepatřičně, i když je jediná, kdo mě neštval. Po hektolitrech melodramatických keců zalitých sladkou limčou „všichni se máme mocinky moc ládi, ťudliky, šmudliky, ňufiky, duha je všude kolem“ jsem byla připravena na nejhorší. Tedy domnívala jsem se, že na to jsem připravena. Ale na závěrečný gejzír patosu se fakt připravit nedá. To se musí vidět, to ani nejde popsat. Spielberg má přemožitele, Ryana zachraňovali prakticky ve strohém dokumentárním stylu proti téhle taškařici. Doufám, že příště natočí Aronofsky pokračovaní, ve kterém se v souladu s nejmodernějšími trendy dozvíme, že Charlie byla původně černošská nebinární věc. Pak už to bude konečně dokonalé. (06.03.2023)

Bravurní, oscarový výkon Brendana Frasera a skvělá práce maskérek. To byly pro mě ty nejsilnější, ale bohužel jediná pozitiva. Jinak jsem sledoval odevzdaný život ufňukaného a morbidně obézního chlápka a jeho strasti z tlouštíkova života, defacto z jednoho gauče. Po konci filmu jsem se nemohl zbavit dojmu nenaplněného filmového potenciálu. (10.03.2023)