Jak ukrást Venuši

Krimi komedie, u níž jsem skoro půlku filmu téměř nic výrazně komického nevnímal. Dokonce i atmosféra Paříže ze strany Američanů mi připadala trochu fádní. Pár scén jako třeba jízda policejních aut po ulici bylo až málem zdlouhavých, ale zaposlouchal jsem se do pěkně napsaných dialogů, zaujalo mne téma kolem falšování výtvarních děl a pro mne nepříliš známý Hufh Griffith coby lehce svérázný mistr padělatel (aneb takový následovník legendárního van Meegerena :-)). Loupež nejrůznějších objektů bývala častým tématem soudobé filmové zábavy, tahle loupež mne překvapila mj. rychlým způsobem, s jakým se do ní téměř bez přípravy naostro pustila nenápadná dvojka pachatelů a jak si hlavní hrdina uměl invenčně poradit se všemi nečekanými nástrahy (např. u "akce" s klíčkem, magnetem a provázkem). Mezi půvabnou Audrey Hepubern a jejím velice sympatickým partnerem Peterem O'Toolem to začlo čím dále víc jiskřit, nevadilo mi ani, že během opakované romantické lichotky jsem to nestoudné tajemství Venuše odhalil a scény z těsného skládku č. 4 v muzeu patřily určitě k těm nejvtipnějším (hlášky modrookého Petříka o obsazených luxusních hotelích, nedostatku místa pro doktora a pod. mne velice rozesmály :-)). Z několika point příběhu, které celé dění hezky završily, se mi nejvíc líbila ta s oslovením a dotazem směrem k Vincentu van Goghovi. Kdybych měl filmu něco vytknout, byla by to v první řadě poněkud nemastná-neslaná hudební složka. 75% (15.05.2020)

Dala jsem si po letech opáčko a vyplatilo se, Audrey Hepburnová je nesmírně půvabné stvoření, Peter O'Toole sympatický chlapík, no a pánové Eli Wallach a Hugh Griffith ve svých rolích opět potěšili a rozesmáli.. Celkově se jedná o milou, vtipnou, příjemnou záležitost a jako kriminální komedie to funguje báječně, hezky napsáno i natočeno, u mě filmová spokojenost a úsměv na rtech.. (04.02.2023)

Role rozmazlené dcerušky, ochotné udělat pro svého „papá“ cokoliv, sedne Hepburnové dokonale. Vždy elegantní O’Toole sice nevyzařuje takovým sex-appealem, aby jste mu uvěřili, že dokáže na potkání dostat do postele každou krásku, natožpak panovačnou Hepburnovou, čímž trpí chemie mezi oběma, alespoň však není lupičem přímočarým a snadno prokouknutelným. Způsob, jakým Wyler přistoupil k již tolikrát obehranému schématu „filmu o loupeži“, je pozoruhodný. Člověk je zvyklý na hodinovou přípravu a následně hodinovou akci samotnou (pokud samozřejmě film netrvá déle než dvě hodiny), jenže Wyler přípravu omezil na nezbytné minimum, divák se nedoví v podstatě žádné detaily, a první polovinu raději věnoval rozvíjení netradičního romantického trojúhelníku. Ačkoliv je zlodějský tým tvořen pouze dvěmi osobami, jistá redukce postav by filmu stejně prospěla. Zcela jasná například není úloha – pochopitelně skvěle hrajícího – Wallachiho (nebo jak se to skloňuje). A ještě jedna věc mi vadila – jakkoliv je ústřední myšlenka jednoduchá a cíl jasný, Wyler, resp. scénář Harryho Krumitze, se k němu propracovává příliš zdlouhavě. Na poměrně velkém prostoru se nachází poměrně málo vtipů. Pravda, když už nějaký, tak stojí za to („Chodíme spolu střílet“), ale pokud se jedná primárně o komedii, jakože jedná, je to v tomhle směru slabota. Jak ukrást Venuši je moc příjemným snímkem, avšak jakkoliv mám Hepburnovou rád (moc, moc, moc, moc, moc!), pokud dostanu chuť na nějaký poctivý zlodějský film, raději sáhnu po Dassinově Topkapi (1964). 80% (25.10.2007)

"Mám strach, že omdlím. - Nesmíte, není tu místo." Jak ukrást Venuši tu je s námi již pěknou řádku let, dokáže však oslovit i dnešního diváka - hlavně díky skvěle vypointovanému příběhu, úsměvným dialogům a úžasnému hereckému obsazení. Audrey Hepburn mě snad nikdy nezklame - do role křehké, avšak o to více odhodlané dcery podvodníka se vžila skvělým způsobem. Peter O'Toole, jehož modré oči by si mohly na místě potykat s Paulem Newmanem, má charistmatu na sto let dopředu a jako nejednoznačně mazaný zlodějíček byl velice přesvědčivý. Mezi oběma herci byla navíc cítit neskutečná a opravdová chemie, což není ve filmu vždy jistou samozřejmostí. Třešničkou na dortu byly humorné vedlejší postavičky - ať už šlo o otce padělatele, chtivého sběratele umění či partu hlídačů z muzea. Sekvence z kumbálu neměla chybu - nedivím se, že trvala natočit jedenáct dní. Vskutku nadčasová romantická komedie, která však dokáže diváka i pěkně napnout. (14.03.2020)

Nehynoucí půvab staré filmové školy, v jejímž rukopisu stále cítíme atmosféru čtyřicátých a padesátých let, konvenčnost, která dnes působí neobvykle svěže a mile. Ptát se, zda k tomuto následnému blaženému stavu diváckému i kritickému vedly skvělé herecké výkony protagonistů nebo sice nenápadná, ale důmyslná režie, je tak trochu chozením do lesa. I rutina se může povznést do tvůrčí úrovně, i ustálený tvar může nabídnout uměleckou i řemeslnou svěžest. A zdaleka ne vždy k tomu potřebuje nostalgii, touhu ohlížet se nazpátek do pomyslných "starých zlatých časů". Je jen jisté, že po celou dobu promítání je stále nač se dívat a čím se dojímat. Pro právem spokojeného diváka to rozhodně není málo. (30.04.2011)