Václav Hanuš

Václav Hanuš se narodil 16. září 1910 v obci Běloves u Náchoda. Nejdříve se vyučil na mechanika a optika, ale přes odpor rodičů odešel do hlavního města. Přes práci v automobilce se dostal až od roku 1928 do optického závodu Šlechty na výrobu kamer, kde se poprvé seznámil s filmovou aparaturou. Se svojí prací přišel také do styku s filmaři. Po ztrátě zaměstnání, a po několika podřadných pracovních příležitostí, se stal asistentem kameramana Václava Vícha a Jaroslava Blažka (MARIJKA NEVĚRNICE).

Od roku 1935, přes krátké snímky (např. DEJTE NÁM KŘÍDLA a nebo PÍSEŇ O SMUTNÉ ZEMI), získal možnost natáčet samostatně dlouhometrážní filmy. Skvěle se uplatnil při práci na komediích: POLIBEK VE SNĚHU (1935), CÁCORKA (1935), PANÍ KAČKA ZASAHUJE (1939), EVA TROPÍ HLOUPOSTI (1939) Martina Friče, KATAKOMBY (1940) s Vlastou Burianem, BARON PRÁŠIL (1940), ADAM A EVA (1940), Z ČESKÝCH MLÝNŮ (1941) Miroslava Cikána, ROZTOMILÝ ČLOVĚK (1941), HOST DO DOMU (1942), VALENTIN DOBROTIVÝ (1942), PAKLÍČ (1944), POČESTNÉ PANÍ PARDUBICKÉ (1944), ŘEKA ČARUJE (1945) či PRSTÝNEK (1945) a na dramatech: ŠVANDA DUDÁK (1937) Svatopluka Innemanna, KAREL HYNEK MÁCHA (1937) režisérky Zet Molas, MINULOST JANY KOSINOVÉ (1940), TURBINA (1940) Otakara Vávry, RUKAVIČKA (1941), GABRIELA (1941) a VELKÁ PŘEHRADA (1942).

Za okupace, kdy nejčastěji spolupracoval s osvědčeným režisérem Martinem Fričem, natočil pro české a německé tvůrce řadu německých komedií (DAS SCHWARZE SCHAF; HIMMEL, WIR ERBEN EIN SCHLOSS; DIE JUNGFERN VON BISCHOFSBERG; SEINE BESTE ROLLE; BRAVO, KEINE THOMAS).

Svou precizní portrétní kameru dokonale využil i po válce. Hanuš opět spolupracoval s Martinem Fričem (VARŮJ...!, PAST a POVODEŇ) a zejména s Otakarem Vávrou (CESTA K BARIKÁDÁM, KRAKATIT, NÁSTUP), jejichž spolupráce vyvrcholila gigantickou barevnou HUSITSKOU TRILOGIÍ (JAN HUS, JAN ŽIŽKA, PROTI VŠEM), kde si Hanuš vyzkoušel i práci s trikovými snímky. I když často natáčel barevně, dlouho však dával přednost černobílé fotografii. Až do sedmdesátých let spolupracoval s rozličnými českými režiséry, př. s Miroslavem Cikánem (O ŠEVCI MATOUŠOVI), Vladimírem Čechem (DIVÁ BÁRA), Jiřím Krejčíkem (TÝDEN V TICHÉM DOMĚ), Jiřím Weissem (VLČÍ JÁMA, ROMEO, JULIE A TMA), Evou Sadkovou (PĚT MILIÓNŮ SVĚDKŮ), Oldřichem Daňkem (KRÁLOVSKÝ OMYL), Václavem Krškou (POSLEDNÍ RŮŽE OD KASANOVY), Václavem Vorlíčkem („PANE, VY JSTE VDOVA!“) a nově s Jiřím Sequensem (VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR, SMRT ČERNÉHO KRÁLE, POKUS O VRAŽDU, KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA a RUKOJMÍ V BELLA VISTA).

V 70. letech často spolupracoval s televizí, kdy nasnímal různé pořady, inscenace (ÓDA NA RADOST) a zejména Sequensův normalizační politický seriál 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA (1974 – 1979), z něhož byly dva díly (RUKOJMÍ V BELLA VISTA a POSELSTVÍ Z NEZNÁMÉ ZEMĚ) sestříhány v celovečerní film RUKOJMÍ V BELLA VISTA (1979). MAJOR ZEMAN byl Hanušovou zcela poslední kameramanskou příležitostí. Hanušovým častým spolupracovníkem (několikrát u něho působil jako druhý kameraman) byl i jeho syn, také kameraman Josef Hanuš (*1930).

Je třeba uvést také fakt, že si v melodramatu PÍSNIČKÁŘ (1932) Svatopluka Innemanna zahrál malou roličku vojína a jeho tvář se zjevila i v zajímavém dokumentu TOVÁRNA NA ILUZE (1937). Jednou se dokonce pokusil o filmovou režii, kdy inscenoval středometrážní drama TO BYLA NOC (1957) s Dagmar Rybínovou, Josefem Mixou, Jiřím Sovákem a Josefem Hlinomazem v titulních úlohách.

Od roku 1952 byl činný jako pedagog (a později i jako profesor) na pražském FAMU. Pod řadou krátkých studentských filmů se podepsal jako pedagogický vedoucí (tř. OPLATKY, STRACH, DOCELA VŠEDNÍ NEDĚLE, LHÁŘ, ŽIVOT, NÁVŠTĚVA, SOUSTO, KOČIČINA, CESTA DOMŮ, NENÁVIST, SVATEBNÍ NOC aj.). Hanušova kameramanská technika byla odměněna v roce 1968 titulem Zasloužilého umělce. Václav Hanuš zemřel 17. března 1991 v Praze ve věku nedožitých osmdesáti jedna let.

Jaroslav "krib" Lopour