Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Animovaný

Poslední recenze (1 249)

plakát

Dveře (1976) (TV film) 

Soused sousedu vlkem aneb Předkrm k Schulhoffově Zítra to roztočíme, drahoušku...!, kdo je zvyklý na dva hlavní chody, nechť se dokrmí Havelkovými Vlastníky. Dobrou chuť! Btw. kde vaří pánové Smoljak a Čepelka a kde servírují pánové Nárožný, Kemr a Lohniský, tam si nelze nepochutnat. Škoda, že finální narozeninová oslava krachla, že nedošlo na ochutnávka dortu, jinak by má gastronomická metafora u této chutné jednohubky byla dokonalá. 75 %

plakát

Bestie musí zemřít (1952) 

Jak jsem u Chabrolova (známějšího) remaku z roku 1969 žehral, že by to vzhledem k námětu (smrt dítěte a plánování pomsty) chtělo víc emocí (vzhledem k tomu, že jsem film viděl před více než deseti lety, tak si dnes už nevzpomenu, jestli jsem tím chtěl říct, že bych chtěl u postav vnímat víc emocí, nebo jsem si žádal, aby film ve mně probudil větší emoce), tak Argentincům v tomto směru nemůžu nic vytknout – tyhle jižní národy zřejmě mají sklony k exaltaci v krvi. Abych to na něčem ilustroval, tak bolest Felixe Lanea (Narciso Ibáñez Menta) ze ztráty syna byla přímo hmatatelná, křiklavá, rezonující veškerým prostorem – bylo zřejmě, že po vykonání pomsty, už Felix nebude mít, pro co žít. Titulní záporák Rattery v podání Guillerma Battaglii na mě pak působil veskrze odpudivě, jako ta Krysa (jejíž budoucnost se stane i jeho budoucností) – je dost dobře možné, že si ze všech těch záporáků, které letos ve filmu potkám, budu právě ho pamatovat jako toho nejhroznějšího! Musím přiznat, že jsem měl předsudky – že od argentinského filmu padesátých let toho nemůžu tolik chtít, ale nakonec to dopadlo tak, že La bestia debe morir může klidně konkurovat těm nejlepším noirům ze zemí noirů zaslíbeným – USA a Francie. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 80 %

plakát

Play Strindberg (1996) (TV film) 

Svatební cesta do Jiljí po třinácti letech. ;-)) ___ Nevím, co se děje, ale v relativně krátké době se mně podruhé dostala „pod ruky“ televizní inscenace silného dramatického textu (prvním případem byla Jenůfa podle dramatu Její pastorkyňa G. Preissové), kterou jsem tak úplně nepřijal – dosud jsem si nevšiml, že bych byl odpůrcem převodu divadelních inscenací v televizní tvar; je to stále výjimka, nebo už trend? Jak píšu výše, nemůžu Dürrenmattovu textu upřít sílu, inscenátorovi (spíše než režiséru) Petru Kolihovi se ji podařilo zachovat, ale k tomu, abych se vytasil s nadprůměrným hodnocením, to nestačí. Čím mě „odrazovala“ Jenůfa, to se mi snad povedlo přenést do slov (viz komentář), u této inscenace mně důvody mého „odporu“ zůstávají víceméně utajeny – možná už je pro mě Play Strindberg kusem příliš cynickým (a tedy pozérským), možná tím, jak mám Abrháma a Šafránkovou zafixované jako harmonický pár, tak jsem jim tu vražednou nenávist neuvěřil, resp. nechtěl uvěřit. Zřejmě v mém hodnocení sehrály roli oba tyto faktory, možná i něco dalšího, nevím. 65 %

Poslední hodnocení (3 639)

MaXXXine (2024)

12.07.2024

Bílá velryba (1956)

12.07.2024

Všechny cesty vedou do hrobu (2014)

10.07.2024

Paní Bovaryová (1991)

08.07.2024

Tři barvy: Červená (1994)

08.07.2024

Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932)

07.07.2024

Zkáza krásou (2016)

07.07.2024

Velký balík peněz (1978)

06.07.2024

Dobrodružství Hucka Finna (1993)

05.07.2024

Reklama

Poslední deníček (63)

běžci jako symptom apokalypsy (for runner85)

Nikdy jsem si nemyslel, že by newyorský maraton mohl člověka dohnat k slzám. Je to obraz konce světa. Lze mluvit o dobrovolném utrpení, jako se hovoří o dobrovolném poddanství? V lijáku, pod helikoptérami, uprostřed mohutného povzbuzování, zahalení v aluminiových kápích řítí se tu všichni, pošilhávajíce po svých stopkách, polosvlečení a s očima obrácenýma v sloup, za smrtí, za onou smrtí z vyčerpání, jakou byla smrt onoho maratonce před dvěma tisící lety, který - nezapomínejme - přinesl do Athén zprávu o vítězství. I tihle jistě věří tomu, že přinesou nějakou vítěznou zvěst, ale je jich přespříliš a jejich zpráva už nemá smysl; je to jen zpráva o tom, že dorazili, že jejich usilování končí - mlhavá zpráva o nadlidské a marné snaze. Vidíme-li v cíli postupné chátrání v jejich řadách, od prvních běžců, ještě urostlých a plných soutěživého zápalu, až po ony trosky, které jejich přátelé doslova přinášejí do cíle, a po invalidy, kteří celou trasu absolvují na vozíčku, spíše bychom řekli, že kolektivně přinášejí zprávu o katastrofě lidského druhu. Běží jich na sedmnáct tisíc a člověk přitom myslí na skutečnou maratonskou bitvu, kde ani nebylo tolik bojovníků. Je jich na sedmnáct tisíc a každý z nich běží sám, běží, aniž by byl prodchnut duchem vítězství, neboť běží, aby pocítil, že existuje. "Zvítězili jsme," zašeptá umírající Řek od Marathonu. "I did it," vydechne vyčerpaný maratonec a svalí se na zelený pažit Centrálního parku.

Maraton je forma ostentativní sebevraždy, sebevraždy jako reklamy: běžíme, abychom ukázali, že jsme schopni dojít až na konec svých sil, abychom to předvedli - ale předvedli co? Že jsme schopni skončit. Graffiti neříkají nic jiného: Jmenuju se tak a tak, existuji! Je to marná reklama na existenci!

Lidé, kteří pěstují jogging, jsou ryzí Svatí Posledního dne, jsou to protagonisté zvolna postupující apokalypsy. Nic nepřipomíná konec světa tak jako člověk, který se na pláži, osamělý, řítí stále vpřed: zahalen zvukem svého walkmana, ohrazený v solitérním obětování své vlastní energie, lhostejný ke katastrofě, protože pokud mu hrozí nějaké zničení, může si je způsobit jen a jen sám, naprostým vyčerpáním energie svého těla, jež je v jeho očích zbytečné. Zoufalí divoši páchali sebevraždu tak, že se rozhodli plavat vstříc otevřenému moři až do vyčerpání všech sil, zatímco jogger se zabíjí tak, že běhá podél břehu sem a tam. Nepokoušejte se zastavit toho člověka s vytřeštěným zrakem a zaslintěnými ústy: buď vás ztluče, anebo bude před vámi na místě tančit jako posedlý. 

(Jean Baudrillard - Amerika)

běžci jako symptom apokalypsy (for runner85)