Djflash

Režisér Todd Philips si zřejmě řekl do třetice všeho dobrého i zlého, a tak se po dvou letech opět setkáváme se starými známými Po divokém dobrodružství v thajském hlavním městě Bangkoku se děj přesouvá zpět za velkou louži. Od začátku bylo jasné, že pokud si má série udržet svůj standard, Musí scénáristé přijít zákonitě s nějakou odlišnou zápletkou, než tomu bylo doposud. Dvakrát opakovaný vtip totiž už nemusí být vtipný, a tak se autoři vydali trochu jinou cestou. Akce tu dostala mnohem víc prostoru oproti minulým dílům, humor je tu stále důležitou součástí, ale z větší části ve snímku pouze sekunduje probíhajícímu dění. Někomu to muže připadat jako příjemné a nutné osvěžení, jinému zas až přílišné odchýlení od původního záměru. To všechno však záleží pouze na úhlu pohledu samotného diváka. Střípky příběhu se lehkými náznaky vracejí až k prvnímu dílu. Usřední postavou veškerého dění je bláznivý zloděj Čau, díky němuž se čtveřice hrdinů zase dostane do pěkné šlamastyky. A jak už to tak bývá, všechny cesty vedou znovu do Las Vegas, kam se v závěru po delší době zavítáme. Osobně se mi závěrečná část filmu, jenž se odehrává ve městě hazardu, líbí asi vůbec nejvíc. Humor zde přebírá vetší iniciativu a dá tak chvílemi vzpomenout na starý dobrý první díl, jenž z celé série vychází jako absolutní vítěz. Třetí pokračovaní sice není tak nechutně zvrhlé, jak tomu bylo u druhé části, ale bylo vidět, že autorům dochází už munice, a proto to nahradily z větší části akcí. A myslím, že se jim to povedlo přijatelně zkombinovat. A ve výsledku je Pařba na třetí povedeně namíchaný koktejl zábavy a akce, jenž sice ani zdaleka nedosahuje kvalit první pařby, ale udržuje laťku této série ve velmi dobrém průměru.

Je zajímavé, že skoro pokaždé je z ukázek trailerů k filmovým počinům indického režiséra M. Night Shyamaliana vzbuzován zprvu dojem velkého filmového trháku, jenž by si divák rozhodně neměl nechat ujít. Po jeho celkovém zhlédnutí se však zpravidla dostaví nečekané vystřízlivění, a tím pádem i tvrdý pád na zem. Tento scénář potkal i zatím jeho poslední celovečerní dílo s příznačným názvem Po zániku Země. S velkou nadsázkou říci, že se jedná o ekologický snímek, kde spatříte velké množství zeleně a přírodních záběru. V tomto směru není film nikomu nic dlužen, bohužel je to jen jedna z mala věcí, která se zde vydařila. Příběh stojí sám o sobě na dvou vztyčných bodech. Tím prvním je boj o holé přežití a s tím je i ruku v ruce spojeno i vzájemné sbližování obou přeživších. Právě tomuto aspektu je v ději vyhrazen mnohem větší prostor a veškera dynamika a akce je tak hodně utlumena a objeví se převážně až v závěru. Na tom bych neviděl nic špatného, ovšem za předpokladu, že to snímku bude celkově vzato ku prospěchu, ale spíše to natropilo více školy než užitku. Což je na jednu stranu dosti zarážející vezmu-li v potaz, že oba hlavní hrdinové, tedy otec se synem netvoří rodinu pouze na filmovém plátně, ale i v reálném životě. Vzájemné citové propojení tu naprosto selhává a u diváka tak nemá šanci vyvolat žádné emocionálně vypjaté pocity. Až po celkem dlouhé době se film zaměří také něco jiného než je řešení mezilidských vztahů a dohání tak svým způsobem alespoň částečně své resty. Co se týče vizuální stránky věci, může být režisér sám se sebou nadmíru spokojen to je totiž to co se zde opravdu vyvedlo nejlépe a tudíž je celkem i na co koukat. Všechno ovšem kazí nemastné herecké výkony a vážné trhliny v příběhu, který tak spadá do kategorie amatérských. Will Smith se musí ještě hodně co učit ve vztahu psaní. A vůbec celé mi tak trochu přijde jako rodinný projekt klanu Smithu. Stačí se jen pozorně zadívat na závěrečné titulky, a také Vám to bleskne hlavou. Sci-fi snímek o tom co se stane s naší drahou zemičkou, až se na ní nebude dál možné spokojeně žít, tak zůstal daleko za svým očekáváním, což mě zas už tolik nepřekvapuje. Shyamalian to opět nedotáhl do zdárného konce. Nebo jsem do jeho filmové tvorby stále ještě nepronikl a nepochopil tak jeho myšlenky, kdo ví V tomhle ohledu při pohledu na celkové hodnocení mě uklidňuje fakt, že nejsem sám, kdo to tak vidí.

Po dlouhé době dorazila z Hollywoodu komedie, ze které nečiší trapnost už z úvodního traileru. A už to je svým způsobem úspěch. Novodobá generace komediálních diváku bude jistě potěšena. A v čem, že vlastně tví kouzlo této vcelku vydařené komedie? Důvody jsou nasnadě hned dva, a to kvalitně napsaný scénář, a také dobrá volba při obsazovaní hereckých rolí. U Jennifer Aniston se už poněkolikáté potvrdilo, že má výborný cit na to vybrat si postavu přesně na míru. Nehledě na její věk je pořád hodně sexy, a tak role striptérky se zhostila se vší parádou, ale i ostatní se ve svých úlohách cítí velmi dobře a panuje mezi nimi jakási vzájemná harmonie. A proto má divák v kině pocit, že sleduje jednu z těch bláznivých amerických rodin. K čemuž notně přispívá i příběh, ve kterém se ukrývá dost povedených a legračních situací plynoucí z děje samotného, jenž mohou člověka snadno rozesmát. Mě osobně hodně pobavily i nepovedené scény.(které jsou k vidění, jako vždy na konci celého snímku), zvláště ta s oblíbenou rodinnou písní ta se vážně povedla. Co tuhle zábavnou jízdu malinko sráží je povinná akční odbočka. Ta je chvílemi dosti infantilní, a vytváří spíše pocit, že byla do scénáře násilně přidána, aby ve filmu byl alespoň sebemenší náznak nějaké té akce Takhle pasáž, se prostě autorům zrovna dvakrát nepovedla, holt se do toho neměli tolik nutit. Na druhou stranu, co se týče komediálního žánru je to po čase více než průměr. I když by někteří mohli směle tvrdit, že z daného scénáře se mohlo vytěžit daleko více a budou tak tím pádem asi trochu zklamáni. Vzhledem k tomu co s tímhle žánrem poslední dobou provádějí američtí tvůrci, a jaké často podprůměrné produkty vytvářejí, je tahle komedie asi jen výjimka, která potvrzuje pravidlo, ale třeba se mýlím, to však ukáže až budoucnost.

Natočit druhé pokračování divácky oblíbeného snímku, a navázat tak na jeho úspěch bývá často velmi složitý úkol. Od druhého dílu Kick Ass, se však po odmítnutí režiséra a spoluautora scénáře k prvnímu dílu Mathewa Vaugha naopak nic moc nečekalo. Projektu se ujal vcelku neznámý režisér a scénárista Jeff Wadlow, jehož účast na snímku je v tomto ohledu doslova stoprocentní. Jak tomu bývá u pokračování povětšinou zvykem, jedná si v nich převážně o pomstu jedné či druhé strany, a ani tady tomu nebude jinak, Ze Zuřivce se totiž stal pomstychtivý zabiják, kterého nezajímá nic jiného než to jak sprovodit hlavního hrdinu co nejrychleji na pravdu boží.(mimochodem začal se honosit i novou přezdívkou, u které jsem moc zvědav, jak si s ní poradí Český dabing.) Když jsme u hlavních hrdinů a představitelů tak nemohu opomenout, ani Chloe bez jejíž přítomnosti by byl snímek asi poloviční. Je sice pravda, že dětské vzezření pomalu, ale jistě vyprchává vzhledem k jejímu dospívajícímu věku, avšak stále je v roli Mindy velmi přirozená, a podle mého názorů má před sebou bezesporu zářnou budoucnost. Akční scény mi zde připadají, jako by si někdo při jejich tvorbě hrál na Pana Tarantina. Nemůžu jim však upřít rychlé tempo i spád, a to za cenu určité přehnanosti a komičnosti zároveň. Ve filmu jsou jistá hluchá místa, jenž trochu snímku ubírají na kvalitě. Ty se však při troše dobré vůle dají v pohodě překousnout. Druhé pokračování rádoby komiksového hrdiny už tedy není taková výborná jízda, kde si všechno sedlo tak jak mělo, jako tomu bylo u prvního dílu. Nutno však podotknout, že ostudu svému předchůdci rozhodně neudělal, a stojí tak za alespoň jedno zhlédnutí.

Řeknu to na rovinu hned na úplném začátku mého komentáře. Americkou verzi snímku Muži, kteří nenávidí ženy, jsem tak trochu zavrhnul, protože jsem o mnoho dříve viděl Švédské provedení tohoto skvostného literárního díla od spisovatele Stiega Larssona. Po delší době jsem však neodolal a zhlédnul jsem tento snímek i od amerických tvůrců. Přemluvil mě k tomu samotný trailer a osoba režiséra Davida Finchera. Všechno to začalo nejlépe, jak mohlo. Ještě nikdy předtím jsem snad nesledoval úvodní titulky s takovým zaujetím, jako právě v tomto případě. K tomu všemu je doprovázel velmi povedený hudební doprovod, a já jsem si tak naivně myslel, že mě čeká více jak dvouhodinové výborné drama. Vyprávění samo o sobě se snažilo nijak výrazně nepřetrhat nitky s knižní předlohou, avšak u lidí, kteří mají smysl pro detail a četli knihu, budou některé vypuštěné a upravené pasáže vcelku nemilé překvapení. Zásadní zlom nastává také ve scénách, kdy bylo potřeba trochu více přitvrdit a dodat tak na syrovosti a ponurosti celkové atmosféry. V tomhle ohledu jsem spoléhal právě na režiséra Finchera. K mému úžasu se k těmto věcem postavil na můj vkus až moc konvenčně, Jako by to snad ani netočil on sám, ale spíše někdo v pozadí. Poté jsem si vzpomněl na velký komplex, jenž mají za velkou louží z úspěšných evropských filmů a seriálů a jak tamější filmové publikum nemá rádo titulky. Tím pádem mi bylo hned jasné, že snímek byl tak trochu natočen na zakázku. Cíl byl jasný krom finančního výdělku ukázat svým konkurentům, že tohle v Americe taky přeci umí a možná ještě mnohem lépe. Jenže je až s podivem, kolik kompromisů musel režisér projektu udělat, aby mohl snímek vůbec zrealizovat. Tím pádem tento detektivní thriller ztrácí podstatnou část svého kouzla, což je věru velká škoda. Herci respektive jejich výkony, masky a hudbu zde lze brát jako velká pozitiva. Z tohoto úhlu pohledu švédská verze dost zaostává, ovšem nemyslím si, že by to bylo v konečném součtu zas tak důležité. Výsledný produkt vyprodukovaný za oceánem mě velmi zklamal, prostě a jednoduše jsem očekával mnohem víc, a to vzhledem k materiálu, který měl tvůrce snímku Sedm k dispozici není zas tak těžké pochopit. Divákům ,jenž neměli tu čest seznámit se s knižní předlohou to jistě bude celé opět připadat, jako povedené sugestivní dílo s pomyslnou řemeslnou dokonalostí, které je Fincherovi snad už předurčeno. To je na jednu stranu moc dobře, protože právě tito diváci si tento počin užijí nejvíce. Pokud se bude dále pokračovat ve zpracování zbylých dvou dílů, tak by bylo dobré opustit konvence a pro změnu být trochu odvážnější a drsnější. Jedině tak lze alespoň zčásti napodobit tu někdy až doslova mrazící atmosféru, která na čtenáře působí ze samotné knihy. A právě tohle Fincher k mému překvapení nedokázal vůbec přenést na filmové plátno. A osobně jsem rád, že už se na dalších částech podílet nebude, jednoduše proto, že to nezvládl a tak je tu prostor a čas dát šanci jiným, kteří se daného úkolu zhostí třeba lépe

Známý český režisérský matador jménem Zdeněk Troška se rozhodl, tak trochu oprášit dnes již kultovní filmovou trilogii Slunce Seno. Jak jinak si totiž vysvětlit tu až příliš velkou podobnost. Vesnice Babovřesky jsou takové novodobé Hoštice. Troška si zřejmě myslel, že to opět zabere. Kupodivu měl pravdu, alespoň co se týče návštěvnosti samotných kin a multiplexů. Někdy je až s podivem co českému filmovému divákovi stačí ke štěstí, Snímek sám o sobě nenabízí nic víc, než jen jednoduchý humor a spousty klišé, které hned jen tak někde neuvidíte. Musím se ale také přiznat, že byly chvíle, kdy jsem sám sebe přistihl, že se také směju. Nevím jen, jestli to byl upřímný smích nebo to bylo spíše s nadměrně trapnosti servírovaného humoru. Snímek jsem sledoval ještě s jedním rodinným příslušníkem, a ten se taky občas zasmál, tak je docela dost dobře možné, že na tom něco vtipného přeci jen bude. Scénář a potažmo příběh tu pořádně žádný není, nebo respektive asi je, ale v celkovém kontextu je to v tomto případě nepodstatná část, a proto mě celkem překvapilo jak je snímek dlouhý. Všechno je to totiž jen tah na jednu branku v podobě již zmíněného humoru, jenž však nemusí sedět úplně každému, a někdy může působit dokonce až nuceně. Herecké výkony taky s sebou nepřinesly nic, z čeho bych se zrovna měl posadit na zadek. Nejlépe z toho všeho, vyšla asi herečka Jana Synková, která ve mně jako jediná zanechala vcelku pozitivní dojem. Celou dobu jsem také čekal na to, až uzřím tváře tří českých hokejových reprezentantů. K mé nelibosti se objevili jen na pár závěrečných vteřinek, a kde se vzal, tu se vzal byl filmu konec. Po chvíli mi došlo, že to úplný konec asi nebude, a opravdu mé černé představy se naplnily. Chystá se druhé pokračování, toto neradostné zjištění moji nelibost ještě mnohonásobně zvětšilo, jako by si Pan Troška nevystřílel všechen střelný prach svých laciných vtipů už během prvního dílu. Ale dost už bylo popichování, je chválihodné, že právě díky Babovřeskám, zavítala do českých biografů vcelku početná skupina filmových diváků, a nadšenců. To snímku lze přičíst, jako jedno velké plus. Mně osobně by však na Troškův film nedostal do kina nikdo ani heverem.

Na začátek mého komentáře, musím upozornit na to, že jsem nikdy, nepropadl kouzlu českému fenoménu zvanému Čtyřlístek. Fanoušci tohoto dětského časopisu mi snad odpustí náhodnou přemíru kritiky. Hrdinové z vesnice Třeskoprsy jmenovitě Fifinka Pinďa Bobík a Myšpulín se konečně dočkali a po dlouhé a strastiplné cestě se propracovali na filmová plátna kin. Již po pár málo minutách je jasné koncepční zaměření na naše nejmenší, i když příběh není až zas tak infantilní, jak tomu bylo například u druhého dílu Kozího příběhu. Autoři se co se týče scénáře, zjevně nechali inspirovat Werichovskými pohádkami Císařův pekař a Pekařův Císař. Technické zpracování je vcelku uspokojivé až na pár drobností. Pochválit lze i hudbu, a také dobře zvládnutý dabing, jenž si vzali, na svá bedra ti nejpovolanější, Jako Ivan Trojan, Bohdan Tůma, Václav Postránecký či Jiří Lábus. Jak jsem se již zmínil, příběh nepatří mezi nejhorší, bohužel je v určitých momentech trochu zmatečný ještě, že to aspoň zčásti zachraňují vtipné gagy. To co ve mně budí rozporuplné pocity je spousty skrytých reklam jako třeba lízátka Chupa Chups nebo rychlé špunty, Ovšem nejvíc na háku to má jeden z hlavních partnerů – sponzorů filmu, jimž je Pribináček, který se v animáku několikrát objeví a vždy na kole jakoby nic a hází Pribináčky naším hrdinům přes plot. Ze začátku celkem vtipné i překvapivé postupem času však i jeho kouzlo vyprchalo. Osobně jsem ještě tolik reklam v animovaném snímku neviděl, na druhou stranu jsou tyto věci dětem úplně ukradené a nezajímá je to, a proč taky. Když bych to tedy vzal z toho dětského pohledu, tak je to celkem koukatelné a zábavné. Jelikož už jsem z těchto let již dávno vyrostl, musím konstatovat, že se to dalo zvládnout o mnoho lepé. Avšak naše ratolesti budou s největší pravděpodobností odcházet z kina spokojené, a o to tomuto snímku jde především

Český film Medvídek má na první pohled velmi sladký název, ovšem stačí jen jedno malé pomyslné kousnutí, a hodně rychle zjistíte, že v sobě ukrývá dosti hořkou náplň ,jenž nebude chutnat každému. Scénáře se ujal opět kdo jiný než Petr Jarchovský, avšak tentokrát to trochu přepálil. Příběh o šestici nerozlučných přátel, kteří mají před sebou určitá tajemství nezní nijak špatně. Zásadní chyba je ve vyprávění celého děje. Atmosféra je neskutečně depresivní a o moc lip na tom nejsou ani dialogy mezi jednotlivými postavami. Většina herců ve svých rolích sice působí jako opravdové trosky, a tudíž určitý nádech tragikomedie tu asi je, bohužel vzájemnou empatii mezi divákem a nějakou z hlavních postav, tak ta se dá vycítit jen velmi těžko. Navíc výkony aktérů mají vcelku kolísavou tendenci. Střídají se světlé a chmurné momenty, to jen potvrzuje nevyrovnanost celého snímku. Pokud budeme vycházet z předpokladů, že se počin snaží aspoň trochu odrážet od současné reality, jak to bývá u Jarchovského námětů zvykem, tak je snad mnohem lepší být svobodný bezdětný samotář. Příště by neškodilo přidat trochu toho komického nadhledu, aby se člověk mohl taky občas i zasmát. Jestli jste ještě nikdy neměli depresi ze života, tak si pusťte Medvídka a třeba se dostaví. Náplň medvídka má tedy hořkou pachuť, kterou možná pro jednou ochutnáte, ale budete mít co dělat, abyste ji strávili.

U snímku, který pojednává o mezilidských vztazích, je vždy velmi důležitý casting. Mít ten správný cit pro obsazení hlavních hereckých rolí a docílit u nich vzájemné harmonie je pro film naprosto nezbytné A nejinak tomu je i u počinu pocházejícího z dílny režiséra Davida Frankela Výkony Tommy Lee Jonese a Meryl streep jsou tou pravou sílou tohoto díla o životě po šedesátce Autor scénáře, si dal také celkem záležet, a i když se zde probírají témata, jako je například sex, tak je to podáváno zajímavým a zároveň i jemným způsobem. Takže i divák má pocit, že všechny problémy, o kterých se ve snímku mluví nebo po čase vyplouvají na povrch, k životu prostě patří a jsou jeho součástí, a to i v takto pokročilém věku. Ještě bych se zde vrátil k roli psychologa, kde padla volba na Stevena Carella, Což bylo v jistém směru dosti překvapující. Já si ho totiž převážně vybavuji z komediálního žánru, a zde na mě působil až příliš soustředěným a vážným dojmem, což byl celkem nezvyk. A nemyslím, že mu to až tak úplně sedělo. Humor ten tu také v jistém smyslu slova byl, ale nebylo ho mnoho, a když už se objevil, byl velmi decentní. Film Druhá šance, tedy spíše promluví ke starším filmovým divákům jenž ho dokážou náležitě ocenit, ale ani pro mladou generaci by nemusel být tento počin úplnou ztrátou času jde jen o to mít na tento tip snímku chuť a náladu a trochu té trpělivosti do začátku.

Plastoví vojáčci se po čtyřech letech vracejí na filmová plátna kin. Stejně jako u prvního dílu, to ovšem není kdovíjak slavné. Předně taky musím říci, že zrovna nepatřím mezi nijak zvlášť velké fanoušky těchto hraček od společnosti Hasbro. Kdo by v tomto snímku hledal smysluplný příběh plný zvratů a zápletek, tak by jeho hledání bylo k ničemu. Scénář i děj se v tomto případě odvíjí od přídomku v názvu filmu, Jenž je slovo odveta. O nic jiného tu nejde. Tím pádem lze konstatovat, že tento počin je jednostranně zaměřen, a to jen a pouze na akci. Na tuto složku sází film úplně všechno. O tom jestli to byla nakonec dobrá či špatná volba, by se dalo polemizovat. Pravdou je, že v tom samém duchu se odvíjela i první část. Autoři na tom zřejmě nechtěli nic měnit, a tak pokračovali v zavedeném trendu. Dynamice a tempu akčních scén se dá jen málo co vytknout. Jsou vyšperkovány bojovými sekvencemi, které v závěsu doplňuje řada přestřelek, série explozí, a také adrenalin, v podobě létání po panoramatu, jenž je také z toho velkého množství akce, asi vůbec nejpůsobivější. Problémem toho všeho, je ale fakt že ani velká dávka akčního adrenalinu, ještě nemusí nutně znamenat stálou a plnohodnotnou zábavu, a může po čase působit spíše kontraproduktivně, což se mi zde potvrdlo. V závěru mě totiž ten samozvaný příval akce nechal již chladným. Jediné pozdvižení, co se herců týče, tu zapříčiní příchod Bruce Willise (a to ještě minimální) Po herecké stránce se tady také toho moc nepředvedlo. Autoři dali z větší části přednost efektům. Suma Sumárum, pokud Vás bavil už první díl tak druhý Vás zaujme stejným způsobem, je to totiž vesměs to samé. Ostatní pokud měli u prvního G.I.Joe smíšené pocity, tak druhý díl jim doporučuji jen v krajním případě.