Djflash

V úspěšném návratu k akčním retro snímkům ze sedmdesátých a osmdesátých let, v podobě úderného a neohroženého hrdiny říkající si Mačeta v podání Dannyho Treja, byl vážně povedený tah. Málokdo tak pochyboval o jeho návratu zpět na filmová plátna. Z konce prvního dílu bylo patrné, že tvůrci mají s touto postavou smělé plány. Druhá část s podtitulem Kills ve větší míře prozradí, o čem to vlastně celé bude. A kdyby přeci jen někdo tápal, tak hned úvodní akční scéna diváka utvrdí v tom, že tady půjde především o zabíjení snad na tisíc způsobů. Hektolitry krve, tu jsou na denním pořádku za to logika věci se od tohoto počinu naprosto distancuje. Robert Rodriguez, co se týče absurdity, ještě více přitvrdil, o proti minulému dílu, a proto se s tohoto filmu stává komická satira, jenž paroduje smad všechny filmové žánry, a přitom doslova nemá vůbec žádné mantinely. Scénář je tak naplněn různými šílenostmi, které by napadli jen málokoho a jestli to bude v konečném výsledku vůbec schopné nějak smysluplně fungovat, nikoho zdá se moc netrápil. Režisér se zřejmě postavil všem obecným pravidlům čelem a udělal si to víceméně po svém. Herci a dialogy jsou tu v jistém smyslu slova bráni na hůl. Jejich výkony se ve většině případů nedají ani hodnotit, protože stráví na scéně velmi málo času a záhy na to umřou vcelku krutou smrtí. Výjimkou je snad jen Mačeta, který sice moc nemluví, ale když už něco řekne tak to stojí za to. Druhé pokračování akčního dobrodružství zcela vyřadilo ze svého slovníků slova realita a logika a dokazuje, že bez nich to jde také. Na druhou stranu jsem zvědav, jak na tento zvláštní styl zareagují sami diváci. Je jasné, že takovéto volnomyšlenkářské pojetí nemusí zrovna každému vonět, ostatně i já se nacházím v obdobné situaci, a to se mi první díl hodně zamlouval. Nechám se tedy překvapit, zda tvůrci, v plánovém třetím dílu, (jenž se bude odehrávat ve vesmíru, )tak dovedou tohle neobvyklé dílko ke svému vrcholu do takzvaného Absurdistánu. Našlápnuto k tomu mají velmi dobře.

Již ze samotného traileru mi bylo zřejmé, že tento sci-fi snímek spolykal velké množství peněz, což nepřímo dokazuje i délka závěrečných titulků. Guilermo Del Toro dostal opravdu velký prostor, a dostatek prostředků na to, aby si vytvořil svůj vlastní budoucí svět zasažený apokalypsou. Ptáte se, jak s tím vším nakonec naložil? No vlastně nijak zvlášť. V podstatě vzal stokrát opakující se filmovou látku a udělal si jí po svém. Akorát tam nic nového neukázal, ba právě naopak spoustu věcí si vypůjčil z jiných kultovních snímků. Tak například Jaggeři vypadají, jako kdyby je vytvořil Richard Stark ve spolupráci se Septimem Primem. Nestvůry Kajdžu jakoby z oka vypadly Godzille a prostředí odboje, společně s neurálním propojením zase hodně připomíná můj oblíbený Matrix. Celkové zpracování pak věrně kopíruje tvorbu katastrofických počinů v podání Rollanda Emericha. Během filmu byly i chvíle, kdy jsem si v duchu říkal, jestli v tom nakonec nejedou s Del Torem spolu. Jak vidno, inovace žádná. K tomu všemu je přibalen ještě banální příběh, jehož jediným kladem je vcelku povedené citové propojení mezi oběma hlavními aktéry. Vizuální stránka věci se Vás hned od úvodu snaží uhranout svým osobitým provedením, Ve skutečnosti, se, ale jedná o klam, který postupem času velmi snadno poznáte, všechno totiž je si tak nějak hodně podobně, a většinu věcí už jste někdy předtím viděli. Na druhou stranu jsou efekty to jediné, co může film vlastně nabídnout, a i když jsou v mnoha ohledech přehnané, nejvíc jak mohou, pořád platí, že jsou na vysoké úrovni. Tyto typy blockbusterů však nikdy nebyly,(a myslím si, že nikdy nebudou) můj šálek kávy. Bylo jasné, že s takovým rozpočtem, jenž měl režisér k dispozici, snadno upustí uzdu své fantazii. Bohužel přitom, ale ztratil soudnost, a proto z velké části, vznikl jakýsi slepenec, ve kterém však (kromě efektů) nefunguje nic tak jak by mělo. Samotný vizuál tu prostě hraje hlavní roli, takže fanoušci epické destrukce se mají rozhodně na co těšit. No a těm ostatním, kteří tomuto stylu zas tak moc neholdují, radím, aby nad tím jen vesele mávli rukou. O nic důležitého totiž v zásadě nepřijdou.

Začínající režisér Henry Alex Rubin si pro svůj eponymní debut vybral dost aktuální téma. Internet je totiž médium, bez kterého se už převážná část populace neobejde, stal se běžnou součástí jejích života. A právě tento vynález moderní doby je ústředním motivem snímku Disconnect. Scénárista předkládá divákům rovnou tři příběhy, ve kterých se hlavní aktéři snaží vypořádat s nástrahami virtuálního světa po svém. Problémy, které jsou zde vyobrazeny, mohou v dnešní době potkat bez rozdílu úplně každého, což filmu dodává podstatnou dávku dramatičnost a v neposlední řadě také přidává na syrové atmosféře. Navíc scénář je výborně napsán a zároveň rozvržen. Žádný z příběhů tu není upřednostněn. Každá z dějových linii tu má své pevně zakotvené místo, jenž pak v konečném výsledku tím správným způsobem dotváří mozaiku lidských osudů. Některé postavy se i lehce prolínají tím, že se například náhodou potkají. Což z části poukazuje na celkovou promyšlenost. Dotyčný moc dobře věděl, o čem píše, a dokázal tak svůj záměr i velmi dobře rozvinout. Počin sice neoplývá nějakým na první pohled skvostným hereckým obsazením, ale to v tomto případě to ani vlastně nevadí a možná je to vlastně ku prospěchu věci. Herci tady odvedli své a můžou být se sebou spokojeni jejich výkony dosti přesvědčivé, a tím pádem i uvěřitelné. V závěru se sice o něco více začne tlačit na pilu třeba v podobě zpomalených záběrů. Ty mají přidat na razanci emocionálního prožitku, přitom to snímek nemá vůbec zapotřebí, protože emoce či nějaké ty smíšené pocity dokáže film bez problému vyvolat už v průběhu jeho sledování. Koncept založený na současných problémech a nešvarech vyskytujících se denně na sociálních sítích a internetu všeobecně, umí zaujmout velmi rychle. Důležité je tu také pojetí a celkové zpracovaní, a to se tu povedlo na jedničku s hvězdičkou. Tento počin má nejen sílu upoutat Vaši pozornost, ale donutí valnou většinu se alespoň na chvíli zamyslet. Pro mě je Disconnect jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního roku, co se drama žánru týče, a proto mohu zase pro jednou dát plný počet hvězdiček.

Po komerčním úspěchu animovaného počinu Já padouch se tak nějak očekávalo, že po uplynutí určitého časového horizontu by se mohl vyklubat na světlo světla díl druhý, a opravdu se tak stalo. V pokračování se vrací Cru, jenž dal svému starému povolání vale jako táta na plný úvazek a spokojený podnikatel. To však nebude mít dlouhého trvání, a náš hlavní hrdina se bude muset chtě nechtě vrátit do starých kolejí., Chytání zloducha pro sofistikovaně ukrytou antizločineckou agenturu, však nebude to jediné, co bude muset řešit, jako na potvoru se k tomu přimíchá i trocha té lásky. Autoři tak vymysleli přímou a jednoduchou dějovou linii, kterou prošpikovali nejrůznějšími a ve velké míře vtipnými gagy, jenž přirozeně vyplývají z opravdu dostatečného množství rozdílných situací. Tento povedený koncept s výborně nastoleným tempem již od úplného začátku samozřejmě mohutně podporují i samotní mimoňové. Ti si totiž jak je ostatně jejich zvykem z ničeho moc velkou hlavu nedělají a vše berou s nadhledem sobě vlastním. A proto je taky dost pravděpodobné, že se u tohoto 3D animáku nebudou bavit pouze ratolesti, ale i jejich rodiče, což je vždy takový bonus navíc, ve který tvůrci potají doufají. Divák, tu nemá moc příležitosti se nudit pořád se tu něco děje, a to byla velmi dobře zvolena strategie, která se navíc scénáristům podařila udržet ve velmi dobré formě po celou dobu trvání tohoto filmu. Pokud se bude i nadále pokračovat v nastaveném trendu mohli bychom se dočkat další povedené animované série.

Na začátek mého komentáře, je nutné říci, že filmový počin Jihokorejského režiséra Chan-wook Parka není rozhodně pro každého. Do poetického příběhu o pomstě a znovuzrození, totiž není zrovna jednoduché se zakousnout hned od první minuty, a ani sami autoři to divákům nijak zvlášť neulehčují ba právě naopak. Já osobně jsem si po zhruba půlhodinovém sledování v duchu pokládal otázku na co, že se to vlastně dívám Mladá dívka India je moderním ztělesněním, dnešních Emo nadšenců, tedy tichá a uzavřená ve svém vlastním světě. Pokud divák nebude pozorně vnímat její pocity, tak se s ní nemá možnost defacto spojit a bude mu tak unikat ten správný požitek, jenž film právě nabízí. Postava strýce Charlieho tu jen dokresluje temnou atmosféru u rodiny Stokerů. I když scénář, pod kterým je podepsán Wentworth Miller (milovníci seriálů se určitě rychle dovtípí) je v některých chvílích dosti předvídatelný a má tedy své mezery, avšak i přesto je jeho potenciál velmi slušný. Snímek proto střídá přímo fantastické momenty s naprostým amaterismem Eponymní scéna ve sprše, a také hra na klavír patří jistojistě mezi to nejzajímavější, co Vás určitě nenechá chladnými za předpokladu, že filmu přijdete na chuť. O částečné překvapení tu taky není nouze, a herecké výkony jsou odpovídající daným rolím. Nikdo však v zásadě nezáří, ale ani nijak výrazně neselhává. Důvod, proč tomuto počinu dávám jen průměrné hodnocení, je v tomto případě pouze otázkou vkusu. Trvalo mi poměrně dlouho, něž jsem takzvaně zaplul do příběhu a podvědomě začal vnímat celkové dění. Jak už jsem se jednou zmiňoval, snímek má v sobě dostatečně velký potenciál, který ovšem z mého pohledu byl využit jen z poloviny, i tak má projekt své kouzlo, a to kouzlo je v mnoha ohledech překvapivě velmi působivé.

Vince Vaughn a Owen Wilson opět spojili své síly, aby nás pobavili v nové americké komedii, i když jak se to vezme. První jmenovaný k tomuto počinu napsal i scénář, a podílel se i na produkci. Hlavním bodem vzruchu tu je internetový gigant společnost Google. Myšlenka práce v této společnosti je pro snímek naprosto stěžejní, a vychází z iluzorního předpokladu, že pro firmu, která zaměstnancům splní vše, po čem tajně touží, by chtěl pracovat opravdu každý, a právě proto nás příběh zavadí do jejich útrob, abychom se o tom přesvědčili na vlastní oči Vincovi to psaní, však moc dobře nešlo a proto děj sám o sobě neví, kde má hlavu natož patu. Během první hodiny sledujeme nesourodou partu lidí, která si k sobě snaží najít cestu, součástí toho je i množství nesmyslných motivačních blábolů, ty diváka pouze zatěžují, a co víc nepůsobí vůbec vtipným dojmem. Vrcholem komické stupiditu je tu společenská hra připomínající Fanfrpál, jenž byla přivedena k reálnému životu s bonusem zlatonky na závěr. K tomu můžu jen dodat, že něco tak s odpuštěním dementního jsem ve filmu už dlouho neviděl. V druhé polovině jsem si však užil trochu srandy, Scéna v nočním klubu patří vůbec k tomu nejzábavnějšímu, co zde najdeme, a taky to od té doby alespoň chvílemi vypadá, že to mezi herci celkem klape. Ústřední duo je ovšem velmi výrazně přehrává, tím ale rozhodně neříkám, že by jejich výkon stál za pochvalu to spíše naopak, Nepřirozenost kýčovitého prostředí a hereckých projevů je tu vidět na první pohled. Snaha něco změnit je naprosto nulová. Takhle nějak dopadá koncept bez nápadu. Reklama na Google tedy skončila pořádným fiaskem, Protože u Stážistů se budete bavit jen sporadicky, a to ještě s velkou dávkou námahy. Je to komedie, která nenabízí prakticky nic smysluplně legračního. A právě takové filmy jsou odsouzeny, k tomu že si na ně nikdo za krátký čas už ani nevzpomene, a podobný osud nejspíše čeká i zmíněné Stážisty.

Po nečekaně velkém úspěchu filmu District 9, nahlížela filmová veřejnost na další počin Neila Blomkampa s určitým očekáváním. Scénárista a režisér v jedné osobě se opět drží Sci-fi žánru a tentokrát nás zavede do vzdálené budoucnosti, kde se svět potýká s propastnými rozdíly v životní úrovni. Většina chudých obyvatel přežívá na zdevastované Zemi, zatímco hrstka privilegovaných si hoví na místě zvaném Elysium, kde nenajdete žádné choroby ani kriminalitu. Je to takový učiněný ráj, který ovšem svým způsobem zapáchá. Samozřejmě, že náš hlavní hrdina Max v podání Matta Damona patří jak jinak než mezi tu největší spodinu. Příběh je v zásadě dosti jednoduchý a rozjíždí se velmi pozvolna. Skoro to vypadá jako kdyby byl film první půlhodinu tak trochu zahleděný sám do sebe, a diváka zahrnoval nudnými scenériemi zničené země, jenž jsou prokládány občasnými záblesky minulosti. Tempo se začne zajímavě vyvíjet až v momentě, kdy Maxovi životní hodiny začnou ubíhat zběsilou rychlostí. To je totiž čas na akci, která se do té doby držela hodně na uzdě. Užijete si tu roboty, mechy i vzletná plavidla, přesto si myslím, že na podívanou z budoucnosti je tady toho celkem málo, avšak musím uznat, že akce je tu provedena výborně a z části tak zaobaluje plytký příběh, který jí nesahá ani po kolena. Gradaci akce můžou diváci čekat v závěrečném, a nutno podotknout, že velmi povedeném souboji, V samotném konci také snímek hraje dosti výrazně na emocionální strunu. To jestli se mu to daří, je však na libovolném posouzení jednotlivce. Z dostupných hereckých výkonu mne nejvíce zaujala Jodíe Foster, nevím kolik za svou kariéru odehrála záporných rolí, ale tady jí to náramně sedlo. Elysium je pro mě spíše ústup ze slávy zmíněného režiséra., když si totiž odmyslíme luxusní akci s pozlátkem budoucnosti zjistíme, že se jedná převážně o průměrný film, který není ničím zvláštní, natož výjimečný.

Německý režisér Rolland Emerich, je znám tím, že si libuje v monstróznosti a velkoleposti, a jeho nejnovější filmový počin to jen dokazuje. Tentokrát si vzal na mušku snad nejstřeženější budovu v USA ne-li na celém světě. Podle režisérovy obliby v katastrofických scénářích, jsem už s předstihem usoudil, že Capitol nečekají zrovna lehké chvíle. Ovšem prostý příběh s jasně vytyčenými body si dává poměrně dost na čas, než diváka vtáhne do děje. Seznámení s ústředními postavami je doslova a do písmene nudná pasáž, jenž tak dokonale brzdí už tak pomalý rozjezd. Když už jsme u herců tak Chaning Tattum mi rozhodně nepřijde jako ten pravý akční hrdina, jenž je určen k záchraně prezidenta a bílého domu. Volba obsadit ho do hlavní role, mi tak trochu připadá jako výběr z nouze. Co se týče role prezidenta, tak ta se drží alespoň trochu reality, jde-li tedy o barvu. Většina herců tu však pouze sekunduje nebo umírá. Musím, ale říci že jsem se nezvykle dost načekal, než režisér rozjel svůj vizuální koncert plný výbuchu a počítačových triků, kterých tu najdete celkem dost. Což svědčí o tom, že Emerich měl dostatek finančních prostředků. Bohužel s nimi nenaložil zrovna nejlépe, a z celého snímku tak udělal jednu velkou absurditu, a to po všech stránkách. Co zde je možné brát, jako malé plusy jsou povedené kulisy bílého domu a občasné ironické odlehčení. Jinak se, ale ve výsledku jedná pouze o bezzubou akci, která je všechno možné, jen ne zábavná. To co mě zaráží snad nejvíce je fakt, že američtí tvůrci během jednoho roku vytvořili dva koncepčně totožné snímky se zrcadlově stejnou zápletkou, a to si přitom stěžuji na nedostatek peněz. A navíc ani jeden z těchto podobných si filmů nepřekročil práh průměrnosti, a tak zůstali daleko za svým očekáváním. Inu jak se říká i mistr tesař se někdy utne. Já jen doufám, že se autoři pro příště poučí, a na dlouhou dobu zanechají těchto nepovedených a poměrně drahých experimentů, a začnou o něco více ekonomicky přemýšlet.

911 je snad nejčastěji vytáčena kombinace čísel v Americe. Je to totiž tísňová linka, a právě do jejího ústředí nás zavede snímek režiséra Brada Andersona. V úle (jak se tomuto prostředí slangově říká) se děje spousta zajímavých věcí, když však zavolá mladá dívka, že byla unesena a je zavřena v kufru auta odvážena neznámo kam, teprve tehdy se rozjede to pravé nefalšované drama. Hlavními aktérkami jsou Halle Berry, jako žena na drátě a Abigail Breslin, která zde ztvárnila unesenou nešťastnici. Pro ni to muselo být po psychické stránce velmi náročné natáčení, s ohledem na její věk to však zvládla na výbornou. Snímky podobného ražení, odehrávající se povětšinu času v malém prostoru mají zpravidla průměrnou stopáž, tedy něco okolo devadesáti minut, a ani zde tomu není jinak. Film tak dokáže bez větších problému udržet divákovu pozornost ve správném napětí. Příběh tu není zrovna kdovíjak složitě vysvětlován, ale každý vnímavý divák, který si umí dát dvě a dvě dohromady ho pochopí i beze slov. Náš psychicky narušený antihrdina ze začátku nevypadá na první pohled zas tak nebezpečně, ovšem s přibývajícím časem se z něj vyklube opravdový psychopat. Na snímku se mi nejvíce líbí plynulý žánrový přechod z čistého dramatu do thrilleru, čemuž velkou měrou pomáhá i sama atmosféra. Autoři sice do scénáře zakotvili typický filmový prvek hlavní hrdinky záchranářky na vlastní pěst, ale zde to má ve vztahu k závěru vcelku zajímavé vyústění. Tvůrci jako by konec filmu záměrně usekli, a nechali tak diváka domyslet si jak to nakonec se záporným hrdinou vlastně vůbec dopadlo. Pro někoho může být Tísňová linka být jen další tuctový thriller, ale já si myslím, že tomu tak není. Snímek nás zavedl do zcela nového neokoukaného prostředí, a dokázal tak velmi dobře rozvinout svůj potenciál. Film tak má nejen svému žánrovému obecenstvu určitě co nabídnout .

Magie je sama o sobě jedna velká iluze, jenž postrádá sebemenší logiku, a každý kouzelník je tak svým způsobem podvodník. Na podobných principech je postaven i snímek francouzského režiséra Louise Leterriera o čtyřech pouličních kouzelnících, kteří zažijí společně během jednoho roku při realizaci svého neotřelého plánu svých patnáct minut slávy. Příběh nejenže dělá kouzelnickému řemeslu pořádnou reklamu, ale jeho forma vyprávění je zde více než povedena. Vlastně jde o to, že kouzelnické triky odhalujete už v průběhu děje, ale přitom Vás má film po celou dobu stále čím překvapit a některé trumfy si schová až na úplný závěr. Role ničitele veškerých magických mýtů se tu ujal Morgan Freeman, a i ostatní herci si své předepsané role plní do puntíku a nedávají tak divákovi ani tušit kdo a proč. A možná i právě proto snímek tak rychle odsýpá a má velmi dobrý spád, který je korunován opravdu nečekaným zvratem. Hudba s atmosférou už jen pomáhají dotvořit celkově povedený dojem. Musím, ale upozornit diváky, že i když zde film víceméně chválím, je mi jasné, že nebude pro každého, a to především z toho důvodu, že v jeho největší síle, tedy ve scénáři je zároveň i jeho velká slabina. Scénáristé (a nebylo jich zrovna málo) totiž už docela brzy po začátku rozehrají dosti nefér hru. U které, když budete během sledování moc přemýšlet, dostane se akorát do pěkně hluboké pasti plné nelogičností. Nesmíte zapomenout, že tento počin je celý o iluzích a v těch logiku nalezneme jen stěží. A proto se autoři mohli v tomto směru trochu více odvázat a bezezbytku tak naplnit svůj záměr, že všechno co prostřednictvím magie máme možnost vidět je jen pouhý klam, a divák, který to bez okolků příjme, a nechá se tímto faktem přesvědčit, tak právě ten se bude velmi dobře bavit.