RUSSELL

Myslím si, že tvůrci zvolili opravdu ideální formu k natočení filmu o masakru na ostrově Utøya. Navíc mám rád filmy využívající dlouhé záběry a obdivuji snahu každého, jenž natočí film v jednom záběru. Ono se tomuto filmu těžko něco vytýká. Je asi dobře, že vznikl, a že byl natočen tak, jak byl. Jsem rád, že tvůrci zvolili neotřelý způsob zobrazení skutečné události a nenatočili nějaký klasický biopic o Breivikovi, nebo něco podobného. Filmů o masových vrazích a dalších pomatencích bylo už habaděj a je lepší se taky jednou pořádně zaměřit na opačnou stranu barikády – tedy na lidi postižené těmito činy. Ze všech těchto důvodů bych tvůrcům dal palec nahoru, tak proč ale dávám filmu 2*? Prostě mě to nechytlo za srdce a neponořil jsem se do 72 minut zmatku a beznaděje – v čemž shledávám obrovský problém. Rozhodně nejsem divák, který potřebuje k prožitku z filmu neustálou akci, ale některé scény se tady tak neuvěřitelně táhnou, že jsem prostě byl většinu děje myšlenkami někde jinde a ne s mladými studenty bojujícími o přežití. Film začal skvěle a když se na ostrově začala ozývat střelba, tak mě opravdu zamrazilo. První minuty jsou tedy velmi silné a působivé. Film mě ale ztratil záhy při snad 10 minutové scéně, kdy se několik děti společně s hlavní hrdinkou schovávají u jednoho stromu a řeší, co se asi děje. Od té doby mě to začalo extrémně nudit, nedokázalo mě to přesvědčivě vtáhnout do jejich pocitů. Ačkoliv většinou bývám dosti empatický, zde to prostě na mě ze záhadných důvodů nepůsobilo. Nijak znatelně mě nepoložila ani dlouhá scéna s umírající holčičkou. Nejzajimávější mi přišly poslední minuty s vyústěním příběhu hlavní hrdinky – když ale nad tím přemýšlím, tak vlastně ani to mě zpětně nějak extra nedostalo, jen v ten daný moment jsem to moc nečekal. Utøya, 22. července je vcelku úctyhodný počin, který ale nejsem schopen patřičně ocenit. Ještě si to budu muset nechat trochu projít hlavou – rád bych tomu dal alespoň 3*, ale něco mi to nedovolí. Nevím... jsem z toho trošku rozpačitý. BTW: Jednoznačně nejlepší rekonstrukcí útoku masového vraha stále zůstává chirurgicky přesná a šokézně chladná Polytechnika od Denise Villeneuvea.

No je to samozřejmě strašně dobrý, takže v tomto případě věřte hypu. Tísňové volání je minimalistický thriller, který táhne herecká one ma show v podání Jakoba Cedergrena. Prakticky celý film z něho kamera nespustí oči – excelentní herecký výkon, který je navíc umocněn momenty, kdy herec nemluví, ale díky výrazům v obličeji plně cítíte jeho aktuální emoce a rozpoložení. Film se kompletně odehrává ve dvou místnostech, kde se skoro jen telefonuje – ale i tento malý prostor stačí k vytvoření hutného napětí a rozehrání pohlcujícího příběhu. Zpočátku se může zdát, že děj – ač je velmi poutavý – nemá čím překvapit. To je ale velmi mylná domněnka. Překvapivých momentů, které ovšem nejsou pouze pro efekt natlačené do děje, obsahuje příběh vícero a k tomu všemu se připravte na jeden obrovský zvrat, který vám vyloženě vyrazí dech – nečekal jsem to, dostalo mě to. Alfred Hitchcock by byl pyšný. Očekávejte příval všemožných emocí, které vás lapnou hned na začátku a po celou ideálně dlouhou stopáž vás nepustí. Dávám zatím silné 4*, ale chci to časem vidět znovu.

Hlavní myšlenkou filmu je zdůraznění, že je důležité připomínat stinná období a události národních dějin v celé jejich obludnosti – v kontrastu s opačným názorovým proudem, který se tyto hlasy snaží mírnit a zlehčovat. Toto je sama o sobě velmi důležitá a záslužná věc a proti této agitaci nic moc nemám. Bohužel mě to ale díky té – místy silně otravné – antidivácké formě z velké části nudilo. Film mě obohatil akorát některými střípky z dialogů, které obsahovaly pro mě zajímavé poznatky či filozofické myšlenky, ale nenalezl jsem tam nic tak zásadního, aby pro mne mělo velký význam, že jsem tento film viděl. Jako celek to je úmorně natahované a příliš složité. Vnímat někoho, jak x minut čte v rumunštině dlouhý úryvek z knihy, je pro mé udržení pozornosti opravdu nadlidský výkon. Film si své diváky určitě najde, mě si ale bohužel nezískal. I přes silné téma neobsahuje žádnou pasáž, která by mě vyloženě chytila pod krkem – nepovedlo se to ani slibovanému „epickému“ finále. Takže za sebe říkám: „Je mi jedno, že se zapíšu do dějin jako barbar, kterému se tento film nelíbil.“ BTW: Oficiální světové premiéry na KVIFF ze zúčastnil i sám režisér Radu Jude, který divákům před projekcí sdělil, že tento film věnuje Tomio Okamurovi, což vám o tvůrčím záměru režiséra leccos napoví.

Pro český film jasná událost roku. Domestik je na naše poměry nevídané dílo z mnoha úhlů pohledu. Pokud bych to měl k něčemu přirovnat, tak jednoznačně k řecké divné vlně – a to zejména kamerovými postupy, znepokojivou atmosférou a celkovým stylem vyprávění příběhu. Našel bych tam i určité podobnosti s Repulsion od Polanského, Black Swan od Aronofskyho či některými filmy Davida Cronenberga. Adam Sedlák na skoro dvou hodinovém prostoru rozehrává psychologickou hru o dvou postavách, které postupně podléhají svým posedlostem a propadají se do temných hlubin lidského bytí. Jde o minimalistické dílo, jenž se z 98 % odehrává v interiérech – nebál bych se ho označit nálepkou „psychologický bytový body horor“. Celkově je Domestik extrémně fyzický, nepříjemný a psychicky náročný film, který diváka zavede do tmavých zákoutí lidské mysli a tělesnosti. Započal Adam Sedlák svým Domestikem českou divnou vlnu? To se uvidí... Každopádně bych to docela uvítal. A pokud se tak nestane, alespoň se těším na jeho další film, jelikož jde jednoznačně o jednoho z nejtalentovanějších tvůrců, které má naše republika aktuálně k dispozici. Úžasný debut, který obrovsky cením. BTW: Jsem velmi zvědavý, jak si film povede v našich kinech. Ačkoliv mu přeji velký úspěch, tak si myslím, že u běžných návštěvníků moc pozitivních reakcí nesklidí – ale rád bych se pletl.

Tak tohle bylo o parník bizarnější než jsem vůbec čekal. Předpokládal jsem, že půjde spíše o nějakou specificky stylizovanou sofistikovanou komedii, ale dopadlo to tak, že vůbec netuším, k jakému žánru to přirovnat. K čisté komedii to má daleko, i když nějaké humorné momenty tam najdete – většinou jde ale o takový absurdní meta humor, který jen stěží vstřebáte. U spousty pasáží jsem se nudil, dialogy byly zdlouhavé a povětšinou nezajímavé – celý film na mě působil jako jeden velký vtip, kterému rozumí jen sám režisér. Ve druhé polovině si to už ani trochu nehraje na nějakou koherentní podívanou, a tak přichází na řadu čím dál tím víc WTF momentů. Konec už je tak moc transcendentní, že nevím, co k tomu říct. Computer Chess se mi sice nelíbilo, ale svým způsobem mě fascinovalo – minimálně tou formou. Klobouk dolů před Bujalskim, že měl koule tenhle nerd art natočit a pustit ho ven mezi lidi.

Vcelku průměrný coming of age snímek, který ničím neurazí, ale ani nenadchne. Příběh o převýchově holčiny s lesbickými choutky plyne přesně tak, jak čekáte. Její konfrontace s fanatickými křesťanskými vychovateli je místy zajímavá, ale moc do hloubky se nejde. Většinou se jen řeší, že být gay je hřích a hlavním hrdinům to jde jedním uchem tam a druhým ven. Většinu z nich to stejně nezlomí, a tak se musí alespoň přizpůsobit režimu a odolat nátlaku. Film tak působí trošku zbytečně, stejně jako ta snaha náboženských pomatenců přesvědčených o své pravdě vymýtit „zlo“ z tápajících teenagerů. Poselství filmu je očividné, ale v dnešní době, kdy už většina lidí nekouká na homosexuály skrze prsty, dost za zenitem – minimálně pokud je to pojato takto stroze. Pokud bylo tvůrčím záměrem ukázat, jak to měli mladiství homosexuálové v devadesátých letech těžké, tak to určitě šlo udělat o dost naléhavěji a bez servítek. Takhle to na mě i přes vážné téma působilo až moc na pohodu.

Slacker je rozhodně zásadní indie dílo raných devadesátých let, které stojí po boku Clerks od Kevina Smithe. To, díky čemuž se ti nejlepší nezavíslí tvůrci nejčastěji prosadilí, je neotřelý nápad – a právě ten měl Richard Linklater. Ono natočit film bez příběhu, který bude lidi bavit, není snadný úkol – jemu se to ale povedlo. Zmobilizoval své kamarády a známé a natočil s nimi tohle low budget dílo, které se dnes zaslouženě pyšní statusem kultovní. Další krásný příklad toho, že talent se dokáže prosadit i bez velkého rozpočtu a stačí mu k tomu neuvěřitelně směšný budget $23,000 – prostě za málo peněz hodně muziky. Slacker začíná pěkně zostra naprosto geniální scénkou, ve které si ústřední postavu ukecaného týpka zahrál právě sám režisér, jenž nakopl celý ten koncept putovní kamery sledující malé útržky ze života náhodně se potkávajících lidí. Slacker má přesně ten lahodný indie feeling filmů z raných devadesátých let – stejně jako již zmínění Clerks anebo Reservoir Dogs od Quentina Tarantina. Film tedy stojí čistě a pouze na vypiplaných dialozích, které jsou zdánlivě o hovně, ale skrývají toho v sobě mnohem víc. Nejedná se však jen o čistou komedii, ta se ve filmu mísí i s dramatem či různými experimentálními postupy, které se více projevují v druhé polovině. Slacker je zcela ojedinělý film, který dostal Richarda Linklatera na filmovou mapu světa zcela zaslouženě. Po skončení filmu věnujte pozornost i titulkům, které ukazují trefná pojmenování jednotlivých postav, což mi přišlo jako super tečka na závěr. BTW: Been on the Moon Since the 50's guy by zasloužil vlastní film!

Spike Lee zase jednou po delší době natočil něco, o čem se bude mluvit ještě hodně dlouho a co jistě zanechá v divácích hlubokou stopu. Takový impakt jako 25th Hour to na mě nakonec nemělo, ale i tak jde o zásadní snímek. Už z traileru jsem prostě věděl, že půjde o kvalitní záležitost, která bude stát zejména na dialozích, a to se mi také potvrdilo. Film si nebere servítky a sype do vás kulometnou palbou tuny urážek – zejména na konto černochů a židů – a zároveň si dokáže udržet vážnou tvář silného příběhu. I když by mě za to sám Lee asi zabil, tak některé dialogy mi připomněly scenáristický styl Quentina Tarantina, od kterého jsem právě na takovýto mix absurdního humoru, perfektně vypointovaných keců a dramatu zvyklý. Už dopředu jsem se bál, že film mi může zkazit pouze jedna jediná věc – a to přílišná snaha Spikea Leeho vyjadřovat se k aktuálnímu dění v dnešní trumpovské éře USA. A když už jsem si myslel, že byl v tomto ohledu dost mírný a trefný – menší špíčky a vtipné narážky uvnitř některých dialogů –, tak mi uštědřil direkt v podobě epilogu seskládaného z reálných záběrů z událostí v Charlotte, apod. Ano, chápu, že je pro Spikea důležité vytesat do kamene prohlášení o tom, proč film vznikl právě dnes a na co chtěl svým dílem poukázat, ale mě to tam prostě přišlo vtlačené na sílu a z mého pohledu to kazí integritu jinak skvěle vypointovaného snímku. To téma je samo o sobě silné a vševypovídající a je jedno, jaký má rok výroby. Scéna, kdy černošský pamětník hovoří o souvislostech lynčování pochybně odsouzeného černocha v roce 1916 – jehož byl svědkem – a přímého dopadu v té době vydaného nechvalně proslulého rasistického filmu Birth of a Nation, je dostatečně mrazivá a natolik působivá, že každému člověku musí dojít, co se Spike Lee snaží sdělit. Přílišná politická agitka tomu spíš škodí – takový už holt je Spike Lee... #ZdravýRozumMatters

Můj přítel „A“ je velmi osobitý snímek, jenž psychologicky rozpitvává postavy až do morku kostí, aby vás na konci emocionálně totálně vyždímal explozí čiré beznaděje a zoufalství. Chvíli mi trvalo, než jsem se do filmu naplno ponořil – mohlo za to velké množství postav a několik dějových linek, které spolu na začátku zdánlivě nesouvisí. Celé to je taková jedna velká studie toho, jak se lidé vyrovnávají s krutými důsledky činů, za něž byli či nebyli plně zodpovědní. Některé dějové zvraty jsou sice malinko předvídatelné, ale příběh se i přesto několikrát vydá naprosto nečekaným směrem a rozhodně dokáže překvapit. Zhmotněná deprese a nepříjemný film brnkající na strunu odvrácené tváře lidského bytí.

Další z řady artových filmů, které řeší bolestné trauma ze ztráty milované osoby tím, že nutí diváka sledovat, jak trpící postavy smutně koukají do prázdna či bezcílně bloudí ulicemi a přírodou. Já mám s touhle formou obrovský problém a sledovat něco takového skoro dvě hodiny mi nepřináší nic jiného než úmornou nudu a vzduchoprázdno. Většinu filmu se snažím najít si k němu cestu, přijít tomu na chuť a pořádně se do něj ponořit, většinou se mi to – stejně jako v tomto případě – prostě nepodaří. V tomto případě to navíc ještě shazují pomalé dialogy, které přicházejí se stejnou kadencí jako projevy Baracka Obamy. Příběh lásky je chladný, těžko proniknutelný film, směřující k nějakému silnému momentu katarze, který nakonec nedorazí. Zručně natočená netečnost, na kterou se jen stěží napojíte.